Osamělost podle nové rozsáhlé analýzy zvyšuje riziko kognitivního úpadku a dřívější smrti, a to nezávisle na tom, jak často má člověk skutečný sociální kontakt. Výzkum publikovaný v červenci v Journal of Personality and Social Psychology spojil data z jedenácti dlouhodobých studií na 175 tisících dospělých starších padesáti let z osmnácti zemí. Účastníci uváděli, jak často se cítí osamělí a jak často se s někým reálně stýkají, a vědci pak sledovali, jak se u nich měnil kognitivní stav a kdo z nich zemřel.
Klíčové zjištění je, že rozhoduje vnitřní pocit. Člověk, který žije sám, ale osamělý se necítí, na tom byl výrazně lépe než člověk obklopený lidmi, který se přesto cítí odříznutý. Jinými slovy, osamělost je subjektivní stav, ne objektivní míra izolace, a právě tenhle subjektivní pocit koreloval s rychlejším přechodem od zdravého kognitivního stavu k vážnému poškození i s vyšší celkovou úmrtností. Studie zapadá do širšího obrazu, který se v posledních letech skládá dohromady. Osamělost se čím dál víc řadí vedle kouření nebo obezity jako rizikový faktor, který zkracuje život, jen o něm mluvíme mnohem méně. Souvisí to i s tím, o čem jsme psali dřív, o čínské aplikaci, která hlídá, jestli je člověk ještě naživu, nebo o slibech, že osamělost vyřeší AI společník.
