Sedmnácté číslo časopisu Smrtisyn nepůsobí jako běžný magazín, který najdete v trafice, ale jako drsný ponor do míst, kam se většina bojí podívat. Revue adorující dekadenci, zánik, marnost, patologickou sexualitu a nihilistický úděl našeho života tentokrát působí sevřeněji, jistěji a zároveň syrověji než kdy dřív. Texty i vizuální práce se pohybují na hraně mezi fascinací a odporem, mezi tělesností a jejím rozkladem, mezi touhou něco zachytit a vědomím, že všechno nevyhnutelně mizí. Výraznou stopu tu zanechává Jan Gemrot se svou povídkou „Hrob“, která pracuje s motivem pohřbení zaživa a postupného rozpadu identity. Vizuální rovinu silně utváří František Štorm, jehož grafika ze série „Nekonečný kalendář“ otevírá celé číslo, a další autoři jako Josef Bolf nebo Jan Vytiska, kteří posouvají obsah do obrazové roviny. Nechybí ani kratší sekce typu „Zrůdálosti“, kde se objevují reálné, často absurdní zprávy o smrti, násilí a lidské bizarnosti.
Celek působí kompaktně právě díky tomu, že se neopírá o efektní témata, ale o důslednou práci s motivy těla, zániku a prázdnoty. Vedle současných textů se tu objevují i starší básně, které vytvářejí zajímavý kontrast a ukazují, že tenhle typ uvažování má hlubší kořeny. Smrtisyn tak funguje jako kontinuální projekt, který se nesnaží být líbivý ani aktuální v běžném smyslu, ale spíše umělecky mapuje určitou polohu lidské zkušenosti. Dobrá zpráva je, že nemusíte zůstat jen u jednoho čísla. Všechny díly jsou zdarma ke stažení, takže se dá projít celý tento temný archiv od začátku až po současnost a sledovat, jak se svět postupně skládá i rozpadá. A právě v tom je jeho síla.
