V Bolívii existují místa, kterým se říká sloní hřbitovy. Ne proto, že by tam odcházela umírat zvířata, ale proto, že se tam podle svědectví uchylují lidé, kteří už nemají kam jinam jít. Jsou to lidé, které alkohol, chudoba a samota postupně vytlačily až tam, kde už je společnost přestává vidět. V polorozpadlých domech na okraji La Pazu pijí alkohol tak silný, až se pití stává pomalým odchodem ze světa. Tekutá forma asistovaného sebeusmrcení. Žádná paliativní péče, žádná poslední vůle, žádná rodina kolem postele. Jen matrace na zemi, špinavé zdi, levný jed v plastu a tělo, které se propadlo tak hluboko, že ho svět přestal počítat mezi živé ještě dřív, než skutečně zemřelo.
Na celé věci není nejděsivější samotný alkohol, ale příběhy o lidech, kteří měli být v extrémní opilosti dokonce pohřbíváni zaživa jako rituální oběť Pachamamě, matce zemi. To nám může znít jako temná legenda z jiné civilizace. Jenže i kdyby tyto hřbitovy zůstaly na hranici mýtu, ukazují něco velmi skutečného. Když člověk spadne dostatečně hluboko, svět ho přestane vnímat jako člověka. Stane se problémem, troskou, rozpadlým a zbytečným tělem. Bolivijský sloní hřbitov pro umírající alkoholiky proto není jen bizarní příběh z druhého konce světa. Je to místo, kam člověk nepřichází žít, ale dopít zbytek svého života a umřít v zapomnění.
