Po internetu koluje esej o umělé inteligenci Something Big Is Happening (Děje se něco velkého) od Matta Shumera, která od 9. února nasbírala přes 50 milionů zhlédnutí. Fortune ji přetiskl, Inc. Magazine o ní napsal, na sociálních sítích ji sdíleli lidé od vývojářů po učitele, těší se oblibě i v Česku. Co v ní vlastně je a proč se šíří tak rychle? Na úvod je důležité říct, že Shumer je zakladatel a šéf AI startupu OthersideAI, který pod značkou HyperWrite vyvíjí nástroje pro psaní s umělou inteligencí. Je zároveň aktivní investor v AI infrastruktuře. Jinými slovy, je to člověk, který na rozmachu umělé inteligence přímo vydělává.
Shumer nepíše analýzu, ale dopis svým blízkým, který začíná covidovou analogií. Vzpomínáte na únor 2020? Někdo mluvil o viru kdesi v Asii, většina z nás to přešla, a pak se během tří týdnů změnil celý svět. Zavřely se školy, zavřely se kanceláře, život se přeuspořádal do podoby, které byste ještě měsíc předtím nevěřili. Shumer říká, že jsme přesně v tomto bodě — ve fázi, kdy se to zdá přehnané, kdy skeptici mávají rukou, kdy by člověk, který by si šel houfně nakoupit toaletní papír, vypadal jako blázen. Ale tentokrát to podle něj bude mnohem větší než covid. Lidé v AI průmyslu nejsou futuristé fantazírující o budoucnosti. Jsou to očití svědkové, kteří vám říkají, co se jim už stalo, a varují vás, že jste na řadě.
A pak přejde k jeho osobnímu zlomovému bodu, který je navázaný na 5. února letošního roku, kdy vyšly ve stejný den dva nové AI modely od OpenAI a Anthropicu. Shumer popisuje, že od toho dne přestal být potřebný pro technickou práci ve vlastní firmě. Popíše, co chce postavit, v běžné angličtině, odejde od počítače a za čtyři hodiny se vrátí k hotovému výsledku. Žádné opravy, žádné ladění. A co ho překvapilo nejvíc: nový model poprvé projevil něco jako vkus. Ne jen technickou správnost, ale schopnost rozpoznat, jaké řešení je „to pravé“, aniž by to měl v zadání.
Shumerova esej ale stojí za pozornost i z jiného důvodu. Je to typ žánru, který se těší čím dál větší oblibě: virální AI proklamace.
Shumer cituje data organizace METR, která měří, jak dlouhé úkoly zvládne AI autonomně. Před rokem to bylo deset minut. Dnes je to pět hodin. Číslo se zdvojnásobuje zhruba každých sedm měsíců. Shumer z toho odvozuje, že do roka bude AI pracovat samostatně celé dny, do dvou let týdny. Cituje Daria Amodeiho, šéfa Anthropicu, který odhaduje, že polovina vstupních kancelářských pozic zmizí během jednoho až pěti let.
Nejzajímavější postřeh se ale týká něčeho prozaičtějšího. Většina lidí si vytvořila názor na AI podle bezplatné verze ChatGPT, která je generaci za tím, co mají k dispozici platící uživatelé. Shumer to přirovnává k tomu, jako byste hodnotili stav smartphonů podle véčkového telefonu. Člověk, který před dvěma lety zkusil bezplatný ChatGPT a řekl si „nic moc, občas halucinuje“, žije s pocitem, že jeho práce je v bezpečí. A přitom testoval něco úplně jiného, než co ho ohrožuje.
Celkově je text čtivý, srozumitelný a upřímně míněný. Ale má slabiny, které stojí za pojmenování a neupozorňujeme na ně jen my tady. Za zmínku stojí i fakt, že Matt Shumer v minulosti lhal a dopustil se podvodu. V roce 2024 vydal Reflection (70B open-source LLM model), o kterém tvrdil, že překonává všechny přední modely od OpenAI, Claude a dalších. Na jeho webu bylo k dispozici API a při používání modelu přes tento web byly výsledky působivé. Když však model zveřejnil a ostatní jej vyzkoušeli, ukázalo se, že dosahuje přibližně stejného výkonu jako Meta Llama 3. Když se lidé vrátili k API a začali porovnávat odpovědi, zjistili, že se model sám identifikuje jako Claude. Poskytoval stejné výsledky jako Claude. A po určité úpravě pak odmítal použít slovo Claude. Ukázalo se, že šlo pouze o wrapper nad API modelu Claude.
Nicméně zpět k Shumerově virální eseji. Covidová analogie je emocionálně silná, ale věcně kulhá. V první fázi se covid šířil jako biologický fakt, virus nečekal na regulace ani instituce. Ale i u covidu nakonec rozhodovaly lockdowny, vakcinace, politická rozhodnutí a ochota lidí je dodržovat. U adopce AI to platí od samého začátku — závisí na regulaci, odporu firem, kultuře a tisíci dalších faktorech, které tempo zásadně zpomalují nebo urychlují. Když Shumer říká, že jsme ve fázi „tohle se zdá přehnané“, sugeruje, že skeptici jsou jako lidé, kteří v únoru 2020 ignorovali virus. Ale skeptik, který říká „v naší bance to tak rychle nepůjde“, nemusí být naivní. Může mít pravdu, protože banky nejsou AI startupy.
Podobný problém má i práce s daty. Shumerova extrapolace z METR benchmarků předpokládá, že zdvojnásobování bude pokračovat bez zpomalení, bez technických limitů, bez nasycení. Zatím se trend neláme. Ale „zatím“ není totéž co „nikdy“ a v dějinách technologií je hřbitov exponenciálních křivek, které se jednoho dne zploštily. Kolem roku 2016 firmy jako Uber a Waymo předpovídaly plně autonomní auta do roku 2020, protože pokrok v rozpoznávání obrazu vypadal nezastavitelně, ale pak přišly okrajové případy, nepředvídatelní chodci a špatné počasí a křivka se zastavila na roky. V padesátých letech slibovala jaderná energie elektřinu tak levnou, že se nevyplatí ji měřit, a exponenciální růst reaktorů tomu nasvědčoval, ale pak přišel Three Mile Island, Černobyl a společenský odpor a z revoluce se stal okrajový zdroj.
A pak je tu rozpor, který je možná nejzajímavější. Shumer rámuje situaci jako civilizační otřes srovnatelný s průmyslovou revolucí. A jeho praktická rada? Kupte si předplatné AI asistenta za dvacet dolarů měsíčně. Je to trochu, jako byste někomu řekli, že se blíží povodeň, a poradili mu, ať si koupí deštník.
Když se lidé ptají, jestli jim AI vezme práci, neptají se jen na výplatní pásku. Ptají se, jestli budou ještě potřební. Jestli bude mít jejich existence smysl.
Shumerova esej ale stojí za pozornost i z jiného důvodu. Je to typ žánru, který se těší čím dál větší oblibě: virální AI proklamace. Text, který kombinuje reálná data s osobním svědectvím, analytické projekce s evangelizačním zápalem, je novým formátem na blozích a na sociálních sítích X, Facebook nebo LinkedIn. A protože v tomto případě je autorem člověk, který na AI přímo staví své podnikání, je celý text zároveň i něčím, čemu se v marketingu říká nepřímá propagace – neprodává vám svůj produkt, ale prodává vám přesvědčení, že AI je pro nás nezbytná. A pokud tomu uvěříte, jeho produkt koupíte sami.
S rostoucí schopností AI modelů se podobných textů bude objevovat čím dál víc. Budou z velké části pravdivé, z části tendenční a bude stále těžší rozlišit, kde končí analýza a začíná byznys. Možná ale nejdůležitější otázkou není, co Shumer říká, ale proč padesát milionů lidí potřebovalo jeho text přečíst a spousta z nich následně sdílet. V únoru 2026 dosáhl Světový index nejistoty (World Uncertainty Index), který měří frekvenci slova „nejistota“ a jeho variant v ekonomických zprávách z více než 140 zemí světa, historického maxima. Překonal úroveň po útocích 11. září o 292 procent, iráckou válku o 243 procent a covidový krach o 103 procent. Hlavním motorem jsou obchodní války a celní politika, ale pod tím vším se vrství geopolitické napětí, technologická disrupce a pocit, že pravidla, která dosud platila, přestávají fungovat. Lidé Shumerovu esej nejspíš nesdílejí proto, že by byl výjimečný analytik. Spíš proto, že zacílil na úzkost a strach z budoucnosti, které cítíme, ale nedokážeme je formulovat.
Dá se to nazvat novou fází hypernormality: stav, kdy technologie, které plně nechápeme, běžně používáme a necháváme jimi formovat své prostředí. Na povrchu se chováme, jako by to bylo normální, když ráno otevřeme ChatGPT a večer necháme algoritmus vybrat film, ale pod tímto zdáním normality se hromadí existenciální témata. Když se lidé ptají, jestli jim AI vezme práci, neptají se jen na výplatní pásku. Ptají se, jestli budou ještě potřební. Jestli bude mít jejich existence smysl. Jestli nezmizí, zatímco svět poběží dál bez nich. A právě třeba tato otázka – ne technická, ale lidská – může být hlavním důvodem, proč esej jednoho AI podnikatele (o němž jste do té doby nejspíš neslyšeli) za dva dny obletěla svět.
