Eric Vermetten je nizozemský psychiatr a mezinárodně uznávaný odborník na psychické trauma a posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD). Dlouhá léta působil v armádním zdravotnictví a věnoval se péči o válečné veterány i oběti extrémních životních událostí včetně přeživších z konfliktů na Balkáně.
Ve své práci propojuje klinickou psychiatrii s výzkumem nových terapeutických přístupů včetně využívání psychedelik při léčbě traumatu. V rozhovoru pro platformu Smrtelník jsme s Ericem Vermettenem probírali téma limitů současné medicíny, otázku eutanazie i etická dilemata spojená s utrpením a smyslem života.
„Ve Spojených státech se dlouhodobě uvádí, že si každý den vezme život přibližně dvaadvacet veteránů. Po roce 2001 zemřelo v důsledku sebevraždy více amerických veteránů, než kolik vojáků padlo v samotných válečných konfliktech.“
Věnujete se dlouhodobě lidem s těžkým traumatem a posttraumatickou stresovou poruchou. Jak podle vás psychické utrpení ovlivňuje úvahy o tom, zda chtějí lidé dál žít, anebo svůj život ukončit?
Když o tom mluvím, vybavují se mi konkrétní příběhy pacientů. V armádním prostředí rozlišujeme takzvané „činy konání“ a „činy opomenutí“.
Čin konání znamená, že člověk někomu vezme život — například v boji. Čin opomenutí je situace, kdy nedokáže zabránit tomu, aby byl život vzat někomu jinému.
Právě druhý typ zkušenosti bývá často mimořádně zatěžující. Například vojáci, kteří byli svědky událostí ve Srebrenici, viděli, co se děje, a věděli, jak tragicky vše pravděpodobně skončí. Přesto nemohli zasáhnout. Takové zkušenosti v lidech zanechávají hluboká morální i psychická zranění.
Psychické utrpení je pak často spojeno s pocitem viny. Lidé si kladou otázky: Mohl jsem udělat víc? Měl jsem jednat jinak? Dokážu si někdy odpustit? Pokud na tyto otázky nenacházejí odpověď, může se u nich rozvinout existenciální krize, během níž člověk začne pochybovat o vlastní hodnotě i o svém právu dál žít. U některých lidí může takový proces vyústit až v sebevražedné úvahy.
Setkáváte se ve své praxi s lidmi, kteří mají pocit, že jim současná medicína už nemá co nabídnout? Kde podle vás naráží psychiatrie na své limity?
Ano, poměrně často. Vybavují se mi například takzvané „blue-on-blue“ incidenty, kdy voják omylem zraní nebo zabije vlastního kolegu.
Tito lidé často absolvují veškerou dostupnou léčbu — psychoterapii, farmakoterapii, někdy i velmi intenzivní psychiatrickou péči. Přesto v nich zůstává hluboké vnitřní zranění, které nelze odstranit.
Právě zde naráží psychiatrie na své hranice. Dokážeme pracovat s úzkostí, depresí nebo symptomy PTSD. Existuje však vrstva lidské zkušenosti, kterou bych označil jako oblast obnovy či uzdravení existenciálního rozměru člověka. Týká se smyslu života. Odpuštění. Identity a vztahu k sobě samému. A právě na této úrovni naše standardní medicínské nástroje často nestačí.
Jaké životní okolnosti nejčastěji vedou lidi s traumatem k myšlenkám na sebevraždu?
Někdy jde o velmi konkrétní situace. Například chronickou a nesnesitelnou bolest, která nereaguje na léčbu. Člověk postupně ztrácí schopnost fungovat v rolích, které považuje za důležité — jako rodič, partner nebo aktivní člen společnosti.
S tím přichází pocit selhání. Lidé mají dojem, že nenaplňují vlastní očekávání ani očekávání svého okolí. V takové situaci může myšlenka na ukončení života začít působit jako forma úniku z utrpení.
V Nizozemsku se někteří lidé v podobné situaci rozhodnou požádat o eutanazii. Taková žádost však podléhá přísnému posouzení a musí ji nezávisle vyhodnotit více odborníků.
V debatách o eutanazii se často mluví o svobodné volbě a důstojnosti. Jak ale z psychiatrického hlediska rozlišit mezi nemocí, která ovlivňuje rozhodování, a skutečně autonomním rozhodnutím?
To je jedna z nejobtížnějších otázek, kterým čelíme. Mezi těmito dvěma oblastmi existuje značný překryv.
Například u starších lidí se závažným onemocněním se někdy hovoří o konceptu „dokončeného života“. Pokud člověk dlouhodobě trpí a přeje si zemřít, bývá jeho rozhodnutí vnímáno jinak než u mladého člověka, který se nachází v akutní psychické krizi.
Úkolem psychiatra je posoudit, zda duševní porucha zásadním způsobem nenarušuje schopnost rozhodovat se svobodně a informovaně. Jenže hranice není nikdy zcela jasná. Současně je nutné zkoumat i vnější vlivy — rodinný tlak, sociální izolaci, ekonomickou situaci nebo okolnosti zdravotní péče. Autonomie člověka nikdy neexistuje ve vakuu.
U některých skupin, například válečných veteránů, je riziko sebevraždy výrazně vyšší. Jak by tato realita měla ovlivnit debatu o asistovaném umírání?
Je to mimořádně závažné téma. Ve Spojených státech se dlouhodobě uvádí, že si každý den vezme život přibližně dvaadvacet veteránů. Ať už se přesná čísla v čase mírně mění, problém zůstává alarmující.
Znepokojivé je i to, že po roce 2001 zemřelo v důsledku sebevraždy více amerických veteránů, než kolik vojáků padlo v samotných válečných konfliktech. Základem řešení je dostupná a včasná pomoc. Krizové linky jsou důležité, ale samy o sobě nestačí. Potřebujeme systém, který člověka zachytí včas, nabídne mu kontinuální péči a nenechá ho osamoceným.
A stejně důležitá je i obyčejná lidská blízkost. Zeptat se někoho, jak se má. Sednout si spolu na kávu. Nemusíme vždy okamžitě léčit. Někdy je nejdůležitější být přítomen.
Jakou roli by měli hrát psychiatři v debatě o legalizaci eutanazie?
Myslím, že jejich role je morální a odborná zároveň. Měli by pomáhat společnosti klást si otázku, zda jsme skutečně vyčerpali všechny dostupné možnosti pomoci.
Znám například případ pacientky, u níž se vážně uvažovalo o eutanazii, přestože nikdy neabsolvovala některé nové terapeutické přístupy, například asistovanou psychoterapii s MDMA.
To vede k zásadní otázce: Co vlastně znamená tvrzení, že jsme vyzkoušeli všechno? Neměli bychom se vzdávat příliš brzy. Součástí odpovědné péče je hledání nových možností i tehdy, když se zdá, že tradiční postupy selhaly.
Zabýváte se také výzkumem psychedelik v léčbě PTSD. Mohou tyto metody pomoci lidem, kteří dnes vidí smrt jako jediné východisko?
Existuje řada svědectví i rostoucí množství klinických dat naznačujících, že látky jako MDMA nebo psilocybin mohou některým pacientům významně pomoci. Lze se s nimi dostat do oblasti obnovy, o které jsme už mluvili.
Je však důležité zachovat vědeckou střízlivost. Potřebujeme další kvalitní výzkum a dlouhodobá data. Současně bychom ale neměli ignorovat zkušenosti lidí, kterým tyto přístupy přinesly zásadní změnu.
Samozřejmě je nutné zabránit zneužívání nebo nekontrolované komercializaci těchto metod. Pokud však člověk trpí a existuje reálná možnost, že mu může pomoci bezpečně vedená a odborně kontrolovaná léčba, měli bychom ji za podmínky informovaného souhlasu vážně zvažovat.
V Česku je téma eutanazie stále do značné míry tabu. Co by podle vás mohlo pomoci otevřenější a citlivější debatě?
Nizozemsko může sloužit jako určitý referenční bod. Ne jako dokonalý model, ale jako zkušenost, z níž se mohou ostatní země učit.
Klíčové je otevřít diskuzi napříč celou společností — mezi odborníky, politiky, pacienty i širokou veřejností. Nemusí jít pouze o odborné konference nebo parlamentní debaty.
Velký význam mají i neformální rozhovory. Setkání v kavárnách, komunitních centrech nebo mezi přáteli, kde lidé mohou otevřeně sdílet své názory a zkušenosti bez tlaku na jediné správné řešení.
Protože otázka eutanazie není problém, který lze jednou provždy vyřešit. Je to téma, k němuž se musí každá společnost opakovaně vracet a vést o něm trpělivou, informovanou a citlivou debatu.
Autoři: Karolína Sadílková a Tomáš Sadílek