Indie je místo, kde se v jediném okamžiku potkává chaos velkoměst, posvátné rituály, šepot starých moudrostí i ostrá vůně čerstvě sušených bylin a koření. Na cestu za ájurvédskými mistry a mnichy jsem se vydal s Petrem, který do Indie létá už mnoho let, aby mě naučil vybírat ty nejlepší byliny nejen pro právě dokončenou knihu Adaptogeny, tajemství vitality a dlouhověkosti. Společně jsme prošli uličky Dillí, trhy plné barev a vůní, a nakonec dorazili do Váránasí, kde jsme strávili několik dní na posvátném pohřebišti u Gangy a setkali se se zástupcem tajemné sekty Aghori.
Foto: Ondřej Petr
Váránasí – město mezi světy
Cesta z Dillí do Váránasí za dalšími farmáři, obchodníky a lékaři byla sama o sobě dobrodružstvím. Váránasí, jedno z nejstarších obydlených měst světa, působí dojmem, že se tu zastavil čas. Úzké uličky se plní kravami, psy, prodavači a davy poutníků mířících k řece. Město je prostoupeno desítkami starověkých chrámů, jejichž zvonění se mísí s hlaholem ulic. Chrámy hrají všemi barvami, od zlatých kupolí po zdi pokryté freskami, a jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Potulní psi leží v prachu, občas nad hlavou proběhne opice s ukradeným ovocem. Vzduch je těžký a nese směs kouře z pohřebních hran, vůně santalového dřeva, vlhkosti Gangy i méně příjemných pachů z odpadků.
Foto: Ondřej Petr
Večerní ártí – tanec plamenů
Večerní ártí, tanec plamenů nad hladinou Gangy, vtahuje všechny přítomné do hypnotického rytmu bubnů a zvonů. Plameny tančí v rukou kněží, odrážejí se na vodě a kouř z vonných tyčinek stoupá k temnému nebi. Každý večer se tu shromáždí stovky lidí, poutníků, místních obyvatel i turistů, aby sledovali, jak se řeka mění v posvátné zrcadlo ohně a modliteb.
Ártí je oslavou života, ale zároveň i připomínkou smrti, protože stejný oheň, který v rukou kněží symbolicky očišťuje přítomné, je o několik set metrů dál tím, který spaluje lidská těla a otevírá cestu duše do další existence. Váránasí v tomto okamžiku ukazuje svůj pravý charakter. Život a smrt tu nestojí proti sobě, ale doplňují se. Oheň na ghátu je radostný i zármutný, stejně jako řeka pod ním nese všechno, co lidé odloží. Ártí je proto nejen modlitbou, ale i tichým vyznáním, že vše živé jednou projde ohněm a vrátí se zpět k řece.
Foto: Ondřej Petr
Posvátné pohřebiště u Gangy
Sobhan, který zde celý život vyrůstal a pracuje jako rituální spalovač těl, mě detailně zasvětil do principů tohoto místa a jeho tradic. Díky němu jsme měli privilegium pohybovat se přímo mezi spalovači, účastnit se samotných kremací, fotit i natáčet jejich průběh. Strávili jsme tu několik dní na Manikarnika Ghat, nejposvátnějším pohřebišti hinduistů, kde plameny údajně hoří nepřetržitě už tisíce let a kde se věří, že ten, kdo je zde zpopelněn, dosáhne mokši, osvobození z koloběhu znovuzrození. Denně se tu provede kolem 250 kremací a vidět z bezprostřední blízkosti obřad pro téměř stovku zemřelých patřilo k nejsilnějším zážitkům mého života.
Foto: Ondřej Petr
Na tomto místě vládne klid a smíření. Mezi kouřem, ohněm a modlitbami se život i smrt stávají součástí jednoho plynutí. Muži v bílém nosí dřevo, jiní staví hranice a přinášejí těla zabalená v pestrobarevných látkách. Způsob, jakým je tělo připraveno, často napoví více, než by člověk čekal. Muži jsou tradičně zahaleni do bílé látky, barvy smutku a čistoty, zatímco ženy bývají baleny do pestrobarevných šálů a sárí, nejčastěji v odstínech červené, oranžové nebo žluté, které symbolizují životní energii a ženský princip. Tělo zesnulého tak na první pohled prozrazuje nejen pohlaví, ale někdy i to, zda šlo o vdanou ženu, dívku, starší matku nebo člena vyšší kasty. Bohatě zdobené látky ukazují na rodiny vyššího původu, zatímco jednoduché bílé plátno obvykle značí nižší sociální vrstvu.
Při samotném spalování se rozdíly mezi těly odhalují ještě výrazněji. Z mužských těl většinou zůstává jako poslední téměř neporušený hrudní koš, který hoří velmi pomalu. U žen je to naopak pánevní kost. Tyto části, které ani oheň nedokáže úplně strávit, jsou po obřadu rituálně vhozeny do Gangy, aby se i poslední zbytky hmoty vrátily do koloběhu přírody. Překvapivým faktem je, že těla při spalování nezapáchají. Vůni prostoru určuje především dřevo, kouř a santal, který se často přidává do ohně, aby duchu otevřel cestu dál.
Posmrtné rituály, které formují vztah k smrti
Hinduistické pojetí smrti je výrazně vzdálené našemu. Zde je smrt otevřená, veřejná a propojená s celou komunitou. Zároveň však má přesně daný řád, který určuje, kdo může být u kremace, kdo vede obřad a kde se mají odehrávat emoce.
Hlavní roli při kremaci má nejstarší syn nebo jiný nejbližší mužský příbuzný. Ten si před obřadem holí hlavu, protože oholení symbolizuje vzdání se vlastní identity a čisté přijetí role průvodce duše. Obléká bílé roucho a chodí bosý, aby byl v přímém kontaktu se zemí a mohl předat tělo ohni v co nejčistší podobě. Je to on, kdo zapálí hranici a symbolicky otevře cestu duše k osvobození.
Rodina se obvykle neúčastní celé kremace. Zůstává doma, kde se modlí, připravuje rituální prostor a drží čistotu. Kremace na ghátu je určena hlavně pro ty, kdo mají rituální povinnosti.
Foto: Ondřej Petr
Ženy mají na Manikarnika Ghat tradičně omezený přístup. Nejde o přímý zákaz, ale o hluboce zakořeněnou víru, že silné emoce a pláč mohou zadržet duši, která se má vydat na další cestu. Proto většina žen truchlí doma a k pohřebišti přichází jen výjimečně. Tím chrání nejen sebe, ale i nově zesnulého, který podle hinduistické tradice potřebuje klid bez vzpomínkového poutání zpět. Na pohřebišti proto nikdo nepláče. Nejde o lhostejnost ani o tvrdost, ale o respekt k duši v přechodu. Spalovači i příbuzní stojí tiše, soustředění, s odhodlanou jednoduchostí. Věřím, že právě tato střízlivost a absence dramat vytváří specifický klid, který na Manikarnice cítíte.
Foto: Onřej Petr
Foto na titulce: Varanasi in India – www.versoitaca.com