Moderní medicína dokáže člověka udržet při životě způsobem, který byl ještě před několika generacemi nepředstavitelný. Umí nahradit funkci orgánů, tlumit bolest, prodlužovat život a oddalovat okamžik smrti. S její rostoucí mocí ale přichází otázka, na kterou už samotná medicína odpovědět neumí: Kdy má přestat?
Právě tomu se 15. září 2026 věnovala odborná konference Lékařská péče na sklonku života v gotickém klášteře pražského Emauzského opatství. Čeští a zahraniční lékaři, odborníci na paliativní medicínu a další hosté diskutovali o hranici mezi léčbou a prodlužováním umírání, autonomii pacienta, paliativní péči i asistované smrti. Celý záznam z konference je k dispozici na Youtube:
Jedna z hlavních organizátorek, docentka Kateřina Rusinová, hned v úvodu upozornila, že smyslem setkání není jednoduchý verdikt pro nebo proti eutanazii. Přání zemřít nemusí být prostým opakem touhy žít. Německá profesorka Claudia Bauseweinová, prezidentka Německé společnosti pro paliativní medicínu, upozornila na ambivalenci pocitů pacientů na konci života. Člověk může v jednu chvíli chtít zemřít a současně chtít žít. Jeho přání se může měnit a mohou jej ovlivňovat prožitky, jako bolest, strach, osamělost, ztráta kontroly nebo pocit, že se stal přítěží.
Nestačí se proto člověka zeptat, zda chce zemřít. Musíme se také ptát proč a zda jsme mu předtím nabídli skutečně důstojnou možnost žít. Claudia Bauseweinová připomněla situaci přetížených zařízení pro seniory v Německu. Pokud starý člověk čeká dlouhé hodiny na základní pomoc, protože není dost personálu, je jeho následné přesvědčení o exitu dokonale svobodným rozhodnutím? Nebo jsme část tohoto rozhodnutí vytvořili my sami podmínkami, ve kterých jsme ho nechali žít?
Kdy léčba přestává být léčbou
Smrt pacienta po lékařském rozhodnutí ukončit péči rozhodně automaticky neznamená, že lékař pacienta zabil. Ukončení marné léčby není eutanazie. Stejně jako jí není rozhodnutí další léčbu nezahájit nebo podat silné léky proti bolesti. V prezentaci připravené bioetikem Davidem Černým zazněly čtyři klasické principy lékařské etiky: prospívání pacientovi, nepoškozování, respekt k jeho autonomii a spravedlnost. Důležitý je také úmysl. Při paliativní léčbě je cílem zmírnit utrpení, nikoliv způsobit smrt.
„Smrt není prostředkem k tišení symptomů,“ zaznělo během prezentace Davida Černého, který se konference bohužel nemohl osobně zúčastnit.
U eutanazie je naproti tomu smrt zamýšleným výsledkem. Biologický konec může vypadat stejně, eticky jde o dvě odlišné situace.
Profesorka Petra Tesařová pak vrátila debatu z filozofie do její každodenní onkologické praxe. Onkologii přirovnala ke kolektivnímu sportu a onkologa k člověku, který úsilí celého týmu koordinuje. Jeho práce podle ní nekončí ve chvíli, kdy už nedokáže pacienta uzdravit. Onkolog je manažerem úsilí, aby se pacient „uzdravil, a nebo dobře umřel“. Protože na onkologické komplikace i přes pokrok v medicíně v Česku stále umírá 27 % lidí, kteří si tuto diagnózu vyslechnou.
Paliativní péče není kapitulací. Pokud už medicína nedokáže nemoc porazit, stále může tlumit bolest, dušnost a úzkost. Cílem by mělo být umožnit člověku zůstat v důležitých chvílích s blízkými a pomoci mu zachovat kontrolu nad poslední částí života. Problém je, že podobné rozhovory někdy přicházejí příliš pozdě.
Německo ukazuje riziko špatně nastavených pravidel
Německá zkušenost ukázala, co se může stát, pokud se zásadní změna v systému odehraje bez jasného legislativního rámce. Po rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z roku 2020 vznikl velmi liberální prostor pro asistované sebeusmrcení. Do něj postupně vstoupily také soukromé organizace, které takovou „službu“ zprostředkovávají.
Profesorka Claudia Bauseweinová popsala, jak některé velké spolky tohoto typu standardně vyžadují několikaměsíční členství (například šest měsíců), což je správně. Vedle toho však existují i mnohem rychlejší postupy, kdy se vše odehraje v řádu několika dnů. Upozornila na problém spojený s tím, jak (ne)lze během nesmyslně krátké doby skutečně ověřit, že přání pacienta zemřít je dlouhodobé, stabilní a svobodné.
V následné diskuzi se proto logicky objevila obava, zda se z asistované smrti nemůže stát jednoduše byznys.
Docentka Kateřina Rusinová německou zkušenost shrnula takto: „Pokud společnost medicínskou asistenci při umírání dostatečně nereguluje, byznys se závěrem života může přirozeně vzniknout a následně je velmi obtížné situaci rozumně vracet zpátky.“
Francouzská cesta: více než dvacet let debaty
Úplně jinou cestu představila docentka Kateřina Rusinová na příkladu Francie. Francouzi nezačali diskuzi otázkou, jak legalizovat asistované sebeusmrcení, ale jak má vypadat dobrá péče o člověka na konci jeho života.
Silným impulzem byl případ Vincenta Humberta, mladého zdravotníka, který po nehodě zůstal tetraplegický, slepý a závislý na pomoci druhých. V roce 2003 požádal prezidenta Jacquese Chiraka o právo zemřít, což vyvolalo celospolečenskou debatu. Následovala parlamentní komise složená z 31 poslanců napříč politickým spektrem, dlouhá odborná slyšení a téměř tisícistránková zpráva.
„Jednou z charakteristik francouzského příkladu a francouzské cesty je pečlivost, důkladnost a metodologická propracovanost celé diskuze,“ popsala docentka Rusinová.
První zásadní zákon z roku 2005 eutanazii nepovolil. Vymezil ale hranice medicíny, posílil právo pacienta odmítnout léčbu a umožnil nezahájit nebo ukončit léčbu, která už nemocnému neprospívá. Další změna přišla v roce 2016, kdy Francie posílila závaznost dříve vyslovených přání a upravila podmínky hluboké kontinuální sedace u terminálně nemocných.
Debata tím neskončila. V letech 2022 a 2023 se jí dále účastnila občanská konvence složená ze 184 občanů, expertů, politiků, právníků a teprve po více než dvaceti letech diskuzí, výzkumů a postupných změn se Francie posunula k zákonné úpravě pomoci při umírání. Francouzská cesta byla dlouhá, ale nakonec byl příslušný zákon schválen v srpnu 2026.
Někdy paliativní péče nestačí
Nejvyhraněnější stanovisko přednesl ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna Robert Huneš. Jeho praktická zkušenost s pacienty v kamenném hospici je důležitá. Neobvyklý název přednášky (viz obrázek níže) otevřel jedno z vážných témat konference. Nemocní podle něj před invazivními zákroky upřednostňují léčbu symptomů, důstojnost, přítomnost blízkých a psychosociální či duchovní podporu. Pak ale vyslovil mnohem obecnější soud: „Volání po eutanazii je ve skutečnosti nedostatek dobré péče. Pacienti v hospicích o eutanazii nežádají.“
Zkušenost jednoho hospice může ukázat, že kvalitní paliativní péče dokáže některá přání zemřít odstranit nebo zásadně změnit. Nelze z ní ale odvodit, že každé přání asistované smrti vzniká kvůli špatné péči. Ostatně zkušenosti prezentované Claudií Bauseweinovou ukazovaly širší obraz. Přání zemřít může existovat i tam, kde je paliativní péče dobrá i dostupná.
Hunešův argument je proto důležitým varováním, že společnost nesmí nabídnout smrt člověku, kterému předtím nedokázala nabídnout kvalitní paliativní péči. Nepodložené je ale absolutní tvrzení, že kdyby byla péče dostatečně dobrá, nikdo by nikdy eutanazii nechtěl. Zde leží jeden z nejzajímavějších sporů celého setkání. Paliativní péče a asistované umírání nemusí být dvě soupeřící možnosti. Kvalitní paliativní péče může být naopak jednou z podmínek skutečně svobodného rozhodování. Člověk nemůže svobodně zvolit smrt namísto života, pokud mu společnost snesitelný život nikdy nenabídla.
Až do poslední chvíle jde o život
Doktorka Katarína Vlčková z perspektivy domácí paliativní péče připomněla, že paliativní kompetence by neměly být výsadou několika specialistů. Měly by být součástí dobré medicíny napříč obory.
Svou přednášku zakončila jednoduchou větou: „Až do poslední chvíle jde o život.“ Čím blíže je člověk jeho konci, tím více podle ní na každé chvíli záleží.
Právě tato věta nejlépe vystihuje, proč debata o asistenci při umírání nemůže začínat ani končit otázkou eutanazie. Nejdřív se musíme ptát, zda člověk netrpí zbytečně, zda rozumí své prognóze, zda má dostupnou paliativní péči a zda jeho touha zemřít není reakcí na bolest, osamělost nebo systém, který na něj nemá čas. Až potom se můžeme zeptat, co dělat, pokud je toto vše zajištěno, a člověk přesto své rozhodnutí odejít nezmění.
Do závěrečné debaty vstoupila také senátorka a lékařka Věra Procházková. Debata podle ní musí pokračovat společně s rozvojem paliativní péče a vzděláváním zdravotníků.
„Jako poslankyně jsem načetla Zákon o paliativní péči a eutanazii. Poté, co jsme měli mnoho kulatých stolů, konferencí, jsem se rozhodla ten zákon rozdělit na dvě části, protože mi bylo vyčítáno právě paliativci, že to není vhodné spojení. Tento sněmovní tisk se dostal až do druhého čtení a ve druhém čtení byl vzat na vědomí a bylo schváleno usnesení pro ministerstvo zdravotnictví, aby tisk byl zapracován do strategie rozvoje paliativní péče. Ještě mám před sebou dva roky, takže doufám, že poté, co bude ustanoven pracovní tým napříč politickým spektrem — a požádám samozřejmě některé z vás o spolupráci — tak věřím, že schválení podobného zákona vyjde. Náš zákon je teď asi na úrovni toho francouzského v době, než byla schválena také eutanazie.“
Robert Huneš ovšem v úplném závěru přidal ještě jedno varování. Připomněl, že před devadesáti lety se v Norimberku schválily zákony vymezující skupiny lidí, kteří nejsou hodni života, a tento historický odkaz vztáhl k současné debatě o asistovaném umírání.
Tady je ale potřeba jeho přirovnání korigovat. Norimberské zákony z roku 1935 byly rasovými zákony nacistického Německa. Nacistické vraždění lidí s postižením v rámci programu později označovaného jako Aktion T4 začalo až v roce 1939 a především bylo založeno na něčem zásadně jiném, než jsou současné úvahy o eutanazii. Přirovnávat tento systém přímo k debatě o dobrovolné asistované smrti proto historicky ani věcně nesedí.
Kateřina Rusinová na Huneše reagovala připomenutím základní hranice celé diskuze: jakékoliv klasifikování druhého člověka i toho, zda je jeho život dostatečně hodnotný, je nepřijatelné. A to podle ní musí platit bez ohledu na to, jaký model si společnost zvolí.
Konference v Emauzích dobře ukázala, proč je jednoduché dělení na „zastánce života“ a „zastánce dobrovolné smrti“ zcela zavádějící. Ve skutečnosti se debata odehrává mezi autonomií člověka a povinností společnosti chránit zranitelné. Medicína totiž umí život prodlužovat stále lépe. Teď se ještě musíme naučit spolu s pacientem rozhodovat, kdy je prodloužení života skutečnou pomocí a kdy už pouze prodlužujeme cestu k nevyhnutelnému konci.
