Jan Dietrich Dvorský se podle mnoha českých médií považuje za zakladatele a vůdce náboženského společenství Imanuelitů. Studia Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze nedokončil, živil se jako spisovatel a hudebník. Na začátku jeho duchovní cesty stála roku 1990 četba knihy Ve světle Pravdy – Poselství Grálu německého spisovatele a zakladatele „Hnutí Grálu“ Abd-ru-shina (vlastním jménem Oskar Ernst Bernhardt, 1875–1941). Pod vlivem četby sepsal roku 1991 krátké pojednání Svět bez mužů a žen a roku 1993 obsáhlou knihu Syn Člověka: Mesiášovo živé Slovo k všenápravě lidstva. Představil se v ní duchovním jménem Parsifal Imanuel a ještě téhož roku ji doplnil brožurou Dodatky: prosinec 1992 až září 1993. Na základě knihy Syn člověka se kolem Jana D. Dvorského a jeho partnerky Lucie Dvorské (*1964) začalo vytvářet společenství, které žilo na několika místech na Hořovicku (okr. Beroun) a jehož posláním bylo uskutečnit Tisíciletou říši. V létě 1994 společenství získalo velkou pozornost české společnosti a negativní mediální ohlas.
Jak se z člověka stane Parsifal Imanuel a zakladatel sekty? Jeho vlastními slovy:
„Úplně normálně jsem se narodil v úplně normální rodině. Učil jsem se průměrně. Mými dětskými hrdiny byli Pipi Dlouhá Punčocha a Vinnetou s Old Shatterhandem. Měl jsem štěstí a vyhnul se mi jakýkoli zájem o náboženství, věci „duchovní“, ezo, tao, zen a jiné. Tabula rasa!! Hodně mě celé mládí zajímal S & D & Rockenroll. Ale bavilo mě i přemýšlet a psát. V dětství jsem měl dokonce obecnou přezdívku Rozumbrada 🙂 Psal jsem hlavně povídky… často ne moc slušné. A pak mi vydavatelství Maťa vydalo i román. V roce 1989 mi matka jen tak zakoupila Abd-ru-shinovo Posleství Grálu. Zaujalo mě a baví mě dodnes.
Někdy v roce 1991 (už si to nepamatuju přesně) jsem ležel ve vaně. A náhle se jakoby přede mnou zjevila velká postava. A jaksi mi vtiskla do mysli, že Syn Člověka jsem já. Je to divná informace, se kterou si člověk neví moc rady. Dlouho jsem hledal a tápal, než jsem pochopil, co všechno to obnáší. Napsal jsem knihu Syn Člověka a když vyšla, ozvalo se mi postupně pár lidí. Chodili si se mnou povídat. Mně bylo málo let a jim ještě míň. Třeba tak osmnáct, devatenáct. Bylo nás třeba pět nebo šest. Seděli jsme na balkónu paneláku a žvanili. Netušil jsem, že je to sekta! Že jsem založil Imanuelity!
Ne, nezaložil jsem nic… Ta „nejnebezpečnější česká sekta“ měla deset, možná patnáct lidí. Nikdy se nikomu nic špatného nestalo. Naopak. A vydržela pár měsíců. Ale líbila se žurnalistům (a populárnímu religionistovi PhDr. Zdeňku Vojtíškovi), tak si ji „udělali“. Hnutí Grálu, to je úplně jiná grupa. Ta mě nesnáší.“
* * *
Jak dnes vnímá Jan Dietrich Dvorský — Syn Člověka na odpočinku — život a smrt? Jeho aktuální pohled inspirovaný zážitkem vlastní klinické smrti naši redakci zaujal, protože jde v principu o rozvinutí starobylého konceptu „your attention is your destiny“, který je známý z mnoha východních filosofií. Tak ho zde přinášíme. Je pouze na každém čtenáři, zda se text rozhodne vnímat jako umělecký útvar, povídku, zamyšlení nebo intuitivní snahu o aproximaci pravdy:
ANO! Jsem TEN Dvorský, který o sobě tvrdí, že je Parsifal — a stále to myslí vážně. Napsalo a řeklo se toho o mně hodně a jen chci k tomu dodat, že jsou to jen lži a zlovolné překrouceniny. Publicista Jakub Horák se s mou „sektářskou“ minulostí vypořádal po svém… rázně a nesentimentálně: „Ublížil jste někomu?“ – Ne. „Žijí všichni?“ – Ano. „Podal na vás někdo žalobu?“ – Ne, nebyl důvod. „No, takže není co řešit!“ Zasmál se a bylo to.
Chci dnes napsat o rozdílu mezi klinickou smrtí a skutečnou smrtí. Vezmu to zkrátka… sám nesnáším chytrolínské všeználky a jejich zdlouhavé nečtivé řečičky.
Základní rozdíl tkví v tom, že klinická a skutečná nemají spolu nic společného. Rozdíl je asi takový jako mezi ukotvenou lodičkou a neukotvenou.
Celým veškerenstvem proudí totožné přírodní (boží) zákony. Mají své výjimky, ale ne svévolné, nýbrž vždy vysvětlitelné — pokud se někdo v těch zákonitostech správně orientuje.
Umírání a smrt má totožné rysy jako zrod sem na zem.
Existuje i při přechodu na onen svět cosi jako pupeční šňůra. Energetická — nehmotná, ale skutečná.
Dokud tělo i jen trošičku žije, pupeční šňůra mezi tělem a duší funguje. Pulsuje. Proudí to skrze ni. A jen dodám, že ještě i nějaký čas po skutečném úmrtí pupeční šňůra funguje — jak dlouho, to záleží na připoutanosti duše k zemi. Dávné národy toto věděly… ba senzitivně viděly. A proto před pohřbením či spálením dávaly duši čas na úplné odpoutání. Není to žádná zbytečnost, protože — a o tom se bohužel skoro nic neví — například při žehu, pokud ještě není duše zcela odpoutaná, tělo bolestivě vnímá spalování. Jinak spalování po určité delší době nevadí, protože nějaké hmotné „zombíkovské zmrtvýchvstávání“ v soudný den samozřejmě neexistuje.
Skoro po každé větě bych dal smajlíka, ale asi to není pro seriózní médium vhodné! Zde opět smajlík.
Při klinické smrti (kterou jsem zažil) dostává naše mysl ještě spoustu zdejších impulzů. Je v tom mnoho nádherných i strašidelných fantazií. Mnoho vyčteného a naučeného. Hodně se přitom naše mysl napojuje na mnohé hutné myšlenkové formy, které působí zcela realisticky, ale nejsou pravé.
Moje přítelkyně Margitt se během vážné klinické smrti (infarkt) setkala například se svými zesnulými rodiči. Byli v krásném prostředí vysokých sfér… a měli se dobře. Margitka milovala svého tátu a přála si tam s ním zůstat. Táta ji však nemilosrdně kopl — a tím ji odtamtud odehnal. Že prý má ještě čas, než tam půjde.
Já, ač Parsifal, jsem člověk zcela bez fantazírování. Miluju duchovno, ale spatřuju v něm jasný řád. Netrpím náboženskými a různými ezo zenovými představami. Navíc jsem dost hodně chráněný jakýmsi brněním vůči působení vnějších nepříjemných či škodlivých vlivů.
Takže já během své krátké „kliničky“ jsem neviděl žádné světlo na konci tunelu. S nikým jsem se nesetkal a nic mimořádného jsem nespatřoval. Jen jsem tak nějak z výšky čekal, až přijede sanitka a lékaři mě oživí. Byl jsem si jistý, že se to povede. Moje „spojnice“ je stále ještě nesmírně houževnatá… ještě zde na zemi potřebuju provést mnoho a mnoho literárních lumpáren. Na just nesympaťákům (smajlík)… a to je všechno. Nic magického, nic zajímavého.
No a nyní krátce pohovořím o skutečné smrti, kdy pupeční šňůra definitivně odpadne.
Naše duše… naše loďka… čili zkrátka my samotní… se většinou napřed velmi divíme, že smrtí nic nekončí… ba naopak… a že je všechno kolem nás velice reálné a natvrdo hmatatelné a vnímatelné. Prožíváme různé údivné až zděšené stavy… dalo by se o tom hovořit dlouho a dlouho…
No a současně dochází k našemu „odplutí“ do končin, které jsou stejnorodé s naší duší, s naším skutečným já. Prostě zcela běžná a věcná magnetická přitažlivost — ve vibracích totožných s našimi.
A prim hrají naše vibrace nejnižší… čili naše charakterové rysy nejtěžší, nejhorší.
Duše je zkrátka vlečena a smýkána tam, kde jsou totožné její slabosti, sklony až úchylky.
Proto je dobré ještě za života zbavit se svých zlozvyků a náruživostí. Zde to jde mnohem snadněji než tam, kde je duše jaksi obnaženější.
A fakt to není žádná legrace.
Silný kuřák se dostane mezi silné kuřáky. A tam bolestivě trpí všemi neduhy tohoto zlozvyku, dokud v utrpení nepochopí, že se musí a chce změnit. A pak teprve může nastat únik a vzestup.
Lhář se dostane mezi lháře. Násilník mezi násilníky. Umně skrytý pedofil se dostane mezi stejnorodé úchyly… atd. Atd.
To je princip pekla. Sami si ho tvoříme.
Utrpení, utrpení, utrpení. Ale ono není míněno jako trest. Trest jako takový neexistuje. Vždycky je to ta samá neměnná pra-energie, kterou buď obracíme správným směrem a proudí námi libě, tvořivě a hojivě…. nebo ji obracíme špatným směrem a pak nás prostě bolí a likviduje.
Ta bolest je zároveň pozitivním donucovadlem k správnému narovnání. Kdo to pochopí, hned je na cestě větší a větší radosti ze života. Tam i tady. Je to stejné.
Když se duše… konečně… vyškrábe do vyšších sfér… ještě zdaleka není v tzv. ráji. Ale už je tam, kde vládne více světla a pohody a štěstí.
Duše i nadále musí pracovat na svých chybách a sklonech…. stále jemněji a jemněji… do větší a hlubších detailů. A zároveň už má šanci pomáhat jiným… zejména těm v nižších oblastech… a zejména těm, kteří trpí těmi samými chybami jako vy kdysi.
Proto například senzitivové vidí v místech smrtelných autonehod lidské duše prudce mávat a jinak varovat kolemjedoucí neopatrné řidiče. Protože oni sami tam přišli o život a nechtějí, aby se to stalo i jiným.
Dalo by se napsat nekonečno příkladů.
Prostě kolik lidí, tolik osudů a příběhů… a život po smrti je velmi činorodý a ve vyšších sférách dobrý, užitečný a všeobecně prospěšný.
No a to pro dnešek stačí.
Srovnávat klinickou smrt se skutečnou smrtí je zkrátka irelevantní. Mimo mísu. Klinická smrt není ani trochu bernou mincí pro smrt pravou. Naopak může být velmi zavádějící, většinou mrtvě ukolébavající a snažící se nás přimět k domněnce, že jsme dobří a vše s námi bude „all right“.
Se svými blízkými se vůbec setkat nemusíme. Někdy i vznikne nepřekonatelná propast… ale to je na jiné, dlouhé povídání! Smajlík.
Smajlík.