Přitažlivost mezi partnery s výrazným věkovým rozdílem patří k jevům, které jsou starší než moderní psychologie, starší než romantická představa lásky, a v mnoha kulturách dokonce starší než samotná myšlenka individuální volby partnera. To, co dnes často komentujeme jazykem bulváru, tedy daddy issues, mummy issues, peníze, moc, sex, mládí nebo krize středního věku, bylo po většinu dějin pevnou součástí společenského řádu. Starší muž s mladší ženou nebyl výjimkou, ale opakovaně normou. Starší žena s mladším mužem byla méně častým, zato kulturně mimořádně výmluvným zrcadlem opačného vzorce.
Rovnocennost
Současná doba však tyto vztahy vnímá jinak. Už ne pouze jako ekonomickou alianci, rodinné rozhodnutí nebo biologickou strategii pro rozmnožování. Ptá se po svobodné volbě, psychologické motivaci, touze, bezpečí a rovnosti. Věkový rozdíl totiž sám o sobě nevysvětluje nic. Je to pouze viditelné číslo na povrchu mnohem komplexnější soustavy. Rozhodující není, zda je mezi partnery deset, dvacet nebo čtyřicet let, ale zda jde o vztah dvou nezávislých dospělých lidí, kteří do něj vstupují jako svobodné bytosti.
Nerovnováha
Právě zde začíná být téma skutečně zajímavé. Podstatné je, jaké vztahové uspořádání se ve věkovém rozdílu odehrává. Zda jde o nerovnováhu, v níž jeden člověk hledá ochranu a druhý moc. Zda je starší partner skutečně zralý. Zda mladší partner hledá lásku, nebo náhradní rodičovskou péči. A zda oba vstupují do vztahu vědomě, nebo spíše jako herci ve scénáři ze své minulosti.
Freud: Oidipův komplex a nutkání k opakování
Sigmund Freud položil jeden ze základních kamenů moderního porozumění intersociální dynamice tím, že ukázal, jak jsou naše dospělé vztahy ovlivněny ranými zkušenostmi. Jeho koncept transference (přenosu) popisuje tendenci přenášet city, očekávání a konflikty z původních vztahů, zejména těch rodičovských, na nové osoby. Partner tak nikdy není pouze partnerem. Do jisté míry se stává plátnem, na které se promítají staré potřeby, zranění, ideály i nenaplněné touhy. Do tohoto rámce patří i Oidipův komplex, tedy raná fáze vývoje, v níž se formuje vztah k rodičům a vzniká základní mapa intimity, autority a přitažlivosti. Název vychází z řecké mytologie a odkazuje k tragickému příběhu krále Oidipa, jenž v souladu s věštbou nevědomky zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou. Projevuje se tak, že syn se intenzivně upíná na matku a otce bere jako konkurenta. U dívek se podobný jev nazývá Elektřin komplex, též popisovaný jako rivalita vůči matce a pouto k otci.
Přitažlivost mladší ženy ke staršímu muži bývá částečně chápána jako přitažlivost k postavě otce. Ne v popkulturním termínu „daddy issues“, ale jako psychologická touha k vedení a stabilitě. Otec v psychickém vývoji často představuje důležitou roli, především autoritu. Pokud tento vzor v dětství chyběl, byl nepředvídatelný, chladný, kritický, nebo naopak příliš idealizovaný, může se v dospělosti objevit silná přitažlivost k mužům, kteří tuto funkci symbolicky ztělesňují.
Také Freudův koncept nutkání k opakování zároveň ukazuje, jak se člověk často nevědomě vrací k podobným vztahovým situacím, v nichž kdysi trpěl. Neděje se to proto, že by chtěl trpět znovu, ale protože psychika hledá způsob, jak starý konflikt konečně uzavřít. Starší muž tak nemusí být jen objektem touhy, ale i nevědomým pokusem o opravu minulosti. Tentokrát by mohla autorita ženu přijmout, a ne odmítnout. Tentokrát ji může ochránit, ne zranit. Mohl by zůstat, a ne ji opustit.
Jung: moudrý stařec a velká matka
Carl Gustav Jung posunul výklad z rovin individuálního dětství do konceptu kolektivního nevědomí. Podle Junga nejsou jen síly osobní, ale mohou být také archetypální. Lidstvo si nese opakující se symbolické vzorce, které se vracejí v mýtech, náboženství, snech, literatuře i partnerských volbách. Starší muž zde může vystupovat jako archetyp senexe (latinsky moudrého starce). Tento druh muže je spojen s poznáním a zkušeností.
Pro mladší ženu může být takový muž přitažlivý nikoli proto, že je starý, ale proto, že zosobňuje něco, co mladší vrstevníci často ještě nenesou. V roztříštěném světě, kde se mnoho lidí teprve bolestně učí být dospělými, může starší muž působit jako pevný bod. Jako někdo, kdo si již prošel chaosem, a přesto se neztratil.
Opačně může být přitažlivost mladších mužů ke starším ženám čtena skrze archetyp velké matky. Jung tuto mateřskou postavu chápal jako pečující a laskavou. Matka živí, chrání, přijímá, ale může vás pohltit. Starší žena může pro mladšího muže představovat erotickou, emocionální i existenciální přitažlivost zkušené ženskosti. Ne mladistvou dívčí nejistotu, ale tělesnou a psychickou přítomnost dospělé ženy, která už ví, co nechce, co snese a co odmítá hrát.
Bowlby, Ainsworthová, Shaver a moderní psychologie
Moderní psychologie k tomuto tématu přinesla přesnější empirický jazyk prostřednictvím teorie citové vazby. John Bowlby ukázal, že rané pouto mezi dítětem a pečující osobou vytváří základní model bezpečí, důvěry a dostupnosti druhého člověka. Mary Ainsworthová tento koncept rozvinula výzkumem stylů těchto vazeb a později Cindy Hazan a Phillip Shaver přenesli teorii citové vazby do oblasti romantických vztahů. Jejich práce ukázala, že milostné vztahy dospělých si nesou mnoho rysů rané vazby, jako například potřebu blízkosti, strach ze ztráty, hledání bezpečné základny i touhu po uklidnění.
Starší partner může v této perspektivě fungovat jako bezpečná základna. To je důležité zejména u lidí, jejichž rané vztahy byly nejisté, chaotické nebo emocionálně nepředvídatelné. Stabilita staršího muže nemusí být jen sociálním statusem. Může to být psychologický signál. Tento člověk neuteče při prvním konfliktu, nebude každý den znovu dokazovat svou hodnotu skrze mladistvé soupeření. Mladší žena může v takovém vztahu hledat nikoli otce, ale dospělost.
Vztahy s věkovým rozdílem nelze automaticky patologizovat a kategorizovat. Studie Sary Skentelberyové a Darrena Fowlera, která zkoumala ženy ve vztazích se staršími muži, zpochybňuje jednoduchou představu, že tyto ženy nutně trpí daddy issues nebo mají horší vztah k otci. Věkový rozdíl tedy není diagnózou. Může být výrazem zranění, ale také obyčejnou kompatibilitou, vzájemnou fascinací nebo zralou volbou.
Evoluční psychologie
David Buss ve známé mezikulturní studii partnerských preferencí zkoumal 37 kultur a ukázal, že ženy napříč společnostmi v průměru více oceňovaly zdroje, ambici a sociální status partnera, zatímco muži kladli větší důraz na fyzickou atraktivitu a znaky mládí. Evoluční psychologie tuto asymetrii vysvětluje rozdílnými reprodukčními investicemi. Pro ženy mohlo být výhodné vybírat partnera schopného zajistit ochranu a zdroje, pro muže byla mladost historicky spojována s plodností.
Evoluční tendence není osud. Není omluvou pro nerovnost ani univerzální vysvětlení každé individuální volby. Novější výzkumy navíc ukazují, že to, co lidé deklarují jako ideální preference, se může lišit od toho, co je skutečně přitahuje v konkrétní interakci. Paul Eastwick a další autoři dlouhodobě upozorňují, že romantická přitažlivost je výrazně situační a velmi proměnlivá. Biologie nastavuje určitá pravidla, ale člověk nikdy není pouhým výsledkem algoritmu rozmnožování.
Starověk: věkový rozdíl běžnou součástí starého světa
V mnoha starověkých společnostech nebylo manželství primárně romantickým projektem dvou jednotlivců, ale institucí pro správu rodiny, majetku a postavení. Ve starověkém Římě byl právní věk pro uzavření manželství 12 let u dívek a 14 let u chlapců, přičemž mnoho římských žen vstupovalo do manželství v mladém věku a muži často až později, po dosažení určitého společenského statusu.
Aristoteles v knize Politika doporučoval, aby ženy vstupovaly do manželství kolem osmnácti let a muži kolem sedmatřiceti. Důvodem měla být podle něj biologická a sociální harmonie rodiny. Z dnešního hlediska je tento názor samozřejmě výrazem patriarchálního uspořádání, ale historicky se ukazuje, že věkový rozdíl byl v klasickém myšlení nejen tolerován, ale racionálně odůvodňován jako součást řádu tehdejší společnosti.
Ve starověkých Athénách existoval termín epikleros, dcery bez mužského dědice v rodině. Nebyla dědičkou ve smyslu svobodné ženy s vlastním majetkem, ale spíše prostředkem, skrze nějž si měl rod zachovat majetek a legitimní pokračování. Často se proto provdala za blízkého mužského příbuzného, aby majetek zůstal zachován v rámci otcovy linie a aby její syn i nadále žil v domě rodu. Manželství v klasických Athénách nebylo primárně otázkou lásky.
Ve starověkém Egyptě je zajímavým příběhem Naunakhte z Deir el-Mediny, která podle dochovaných dokumentů uzavřela první manželství přibližně ve dvanácti letech, zatímco její manžel, písař Qenhirkhopsef byl výrazně starší muž. Velký věkový rozdíl a mladý věk nevěsty nebyly ve starověkých společnostech výjimečné. Zároveň ale Egypt nebyl prostou kopií řeckého nebo římského patriarchálního modelu. Egyptské ženy měly v mnoha obdobích výraznější právní postavení, mohly vlastnit majetek, dědit, být aktivními účastníky právního jednání a v některých případech se rozvádět.
Posvátný svazek manželský
V židovsko-křesťanské tradici bylo manželství dlouho chápáno jako svazek rodin, víry, plodnosti a svatého závazku. Biblické texty nepracují s věkovým rozdílem moderním psychologickým jazykem, ale předpokládají patriarchální strukturu, v níž muž nese autoritu a odpovědnost za rodinu. Křesťanská Evropa postupně proměnila manželství v posvátný a právně regulovaný svazek, přičemž církev zdůrazňovala monogamii, zákaz incestu, kontrolu sexuality a později i nerozlučitelnost manželství.
V islámu se často zmiňují dva protikladné příklady ze života proroka Mohameda. Jeho první žena Chadídža byla podle většiny tradičních zdrojů přibližně čtyřicetiletá vdova, zatímco Mohamedovi bylo kolem pětadvaceti let. Vzhledem k tomu, že mu porodila několik dětí, mohla být mladší, což ukazuje nejistotu historické rekonstrukce. Starší žena a mladší muž nejsou v náboženských dějinách žádnou moderní výstředností.
Vztah proroka Mohameda s Aišou, dcerou jeho blízkého stoupence Abú Bakra, patří k dlouhodobě diskutovaným tématům raných dějin islámu. Podle tradičních islámských hadísů byla Aiša s Mohamedem zasnoubena či za něj provdána velmi mladá, často se uvádí věk šesti let při uzavření sňatku a devíti let při jeho naplnění. Některé moderní historické výklady však tuto chronologii zpochybňují a na základě jiných údajů o jejím životě připouštějí, že mohla být v době sňatku starší.
Islám nezavedl mnohoženství . Vznikl v prostředí předislámské Arábie a Blízkého východu, kde byla polygynie už dávno součástí kmenového uspořádání. Muž může mít podle Koránu nejvýše čtyři manželky, ovšem pouze za podmínky, že se k nim dokáže chovat spravedlivě.
Středověk: manželství jako politika
Ve středověké Evropě bylo manželství především dynastickou strategií. Věk partnerů ustupoval do pozadí před otázkami území, dědictví, legitimity a aliancí. Eleonora Akvitánská je příkladem této doby. Po smrti svého otce se v roce 1137 stala dědičkou Akvitánie a téhož roku se provdala za Ludvíka VII., syna francouzského krále Ludvíka VI. Tehdy jí bylo jen 15 let. Krátce poté se stala francouzskou královnou. Po anulování manželství se v roce 1152 provdala za Jindřicha, vévodu normandského, pozdějšího anglického krále Jindřicha II. Tento případ není důležitý jen kvůli extrémnímu věkovému rozdílu, ale kvůli jiné věci. Byl součástí tehdejší geopolitiky. Tělo ženy, její věk, plodnost a dědická práva byly zapojeny do struktury moci. Jednotlivec často neměl hlavní slovo.
Anglický král Jindřich VIII. Tudor vládl v letech 1509 až 1547 a do dějin se zapsal hlavně svými šesti manželstvími. Nešlo ale jen o jeho osobní život. Král zoufale toužil po mužském dědici, a když mu papež neumožnil zrušit sňatek s Kateřinou Aragonskou, rozešel se s římskokatolickou církví a postavil se do čela nové anglikánské církve. Z jeho šesti manželek dvě, Anna Boleynová a Kateřina Howardová, skončily na popravišti. Osudy jeho manželek se dodnes shrnují známou větou: rozvedená, popravená, zemřela, rozvedená, popravená, přežila.
Raný novověk a evropská výjimka
Důležitým zlomem je tzv. západoevropský manželský vzorec spojovaný s historikem Johnem Hajnalem. V části západní Evropy se od pozdního středověku a raného novověku prosazovalo relativně pozdější uzavírání manželství, vyšší podíl celoživotně svobodných osob a menší věkový rozdíl mezi partnery. Tento model se lišil od společností, kde bylo běžnější rané manželství a širší rodinné domácnosti.
Právě zde se začíná rodit modernější představa manželství jako ekonomicky a sociálně vyjednaného svazku dvou dospělých lidí. Nešlo ještě o romantickou lásku v dnešním smyslu, ale prostor pro individuální volbu se postupně zvětšoval.
Romantismus: láska jako důvod k manželství
Romantismus 18. a 19. století přinesl zásadní změnu. Láska se postupně stala legitimním důvodem k manželství. To ovšem neznamenalo konec nerovností. Tam, kde dříve dominovala rodina a majetek, se nyní objevuje cit, osud, vášeň a osobní volba. Věkový rozdíl tak začal být obhajován nikoli pouze prakticky, ale i emocionálně.
Moderní doba zároveň vytvořila nový typ veřejného soudu. Slavné páry se staly objektem interpretace. Věkový rozdíl už nebyl jen soukromým faktem, ale mediálním tématem. A zde se jasně ukazuje dvojí metr. Vztah staršího muže s mladší ženou bývá často považován za potvrzení mužského postavení, zatímco vztah starší ženy s mladším mužem je narušením očekávaného pořádku.
Slavné vztahy s výrazným věkovým rozdílem
Charlie Chaplin se v roce 1943 oženil s Oonou O’Neillovou. Chaplinovi bylo 54 let, Ooně 18, rozdíl tedy činil 36 let. Jejich manželství vydrželo až do Chaplinovy smrti v roce 1977 a narodilo se z něj osm dětí. Tento příklad často slouží jako argument, že ani velmi výrazný věkový rozdíl nemusí nutně znamenat krátkodobý nebo cynický vztah. Současně však připomíná, jak rozdílně společnost vnímá mužskou slávu, ženské mládí a moc kulturního kapitálu.
Pablo Picasso měl opakovaně vztahy s výrazně mladšími ženami. Marii-Thérèsii Walterové bylo 17 let, když se s Picassem setkala, zatímco jemu 44. Jacqueline Roqueovou poznal v době, kdy jí bylo 26 a jemu 72, později se stala jeho druhou manželkou. V Picassově případě je věkový rozdíl neoddělitelný od otázky múzy, umělecké projekce a destruktivních aspektů génia. Mladé ženy zde nejsou jen partnerkami, ale často i materiálem pro umělecké myšlení a inspiraci.
Céline Dion a René Angélil představují další zajímavý případ. Angélil se stal jejím manažerem, když jí bylo 12 let, osobní vztah podle dostupných biografických údajů začal, když jí bylo kolem 20. Vzali se v roce 1994 a věkový rozdíl činil 26 let. Tento vztah bývá interpretován dvěma způsoby. Jako velká celoživotní láska, a zároveň jako příklad vztahu, v němž se profesní autorita, mentoring a romantická intimita nebezpečně přibližují.
Hugh Hefner a Crystal Harrisová ukázali další velmi extrémní variantu věkové asymetrie. Když se v roce 2012 brali, jemu bylo 86 a jí 26 let, rozdíl tedy činil přibližně 60 let. V pozdějších veřejných reflexích Crystal Harrisová popsala svůj život v Playboy Mansion jako zkušenost spojenou s kontrolou a tlakem na vzhled. Extrémní věkový rozdíl může být zvlášť problematický tam, kde se spojuje s ekonomickou závislostí a uzavřeným prostředím.
Donald Trump a Melania Trumpová mají mezi sebou věkový rozdíl 24 let. Jejich vztah bývá často vnímán jako ukázkový obraz staršího, mocného a veřejně dominantního muže po boku výrazně mladší reprezentativní partnerky. V podobných případech věk nefunguje jen jako soukromý detail partnerského života, ale také jako společenský symbol postavení, vlivu a tradičně rozdělených rolí. U mužů bývá výrazně mladší partnerka často vykládána jako potvrzení úspěchu, zatímco u žen se podobná situace mnohem rychleji mění v předmět posměchu nebo morálního soudu. Politická kultura takové uspořádání obvykle přijímá mnohem samozřejměji než opačnou konfiguraci.
Emmanuel Macron a Brigitte Macronová představují právě opačný případ. Brigitte je přibližně o 24 let starší než Emmanuel Macron. Potkali se, když byl Macron studentem a ona jeho učitelkou na Lycée la Providence v Amiens. Vzali se v roce 2007. Jemu bylo tehdy zhruba 30 let, jí 54 let. Jejich vztah proto od začátku budil mimořádnou pozornost. Právě tento vztah ukazuje mimořádnou sílu dvojího metru. Macron sám opakovaně upozorňoval, že kdyby byl věkový rozdíl opačný, společenská reakce by byla mnohem mírnější.
Woody Allen a Soon-Yi Previnová jsou jedním z nejkontroverznějších moderních případů. Soon-Yi byla adoptivní dcerou Mii Farrow, Allenovy dlouholeté partnerky, nikoli Allenovou biologickou dcerou. Když spolu podle soudních zjištění začali sexuální vztah v prosinci 1991, bylo Allenovi 56 let a Soon-Yi zhruba 21 let. Woody Allen svůj pohled na vztah podrobně popisuje ve své autobiografii Apropos of Nothing (česky Mimochodem), kde jej interpretuje jako vztah dvou dospělých lidí.
Leonardo DiCaprio se stal v moderní popkultuře téměř samostatnou kapitolou debaty o starších mužích a mladších ženách. Jeho vztahy média dlouhodobě rámují jako ukázkový případ hollywoodského muže, který s přibývajícím věkem zůstává obklopen výrazně mladšími partnerkami. Poměrně se ujala internetová legenda o „hranici 25 let“, tedy posměšná představa, že DiCapriovy vztahy končí ve chvíli, kdy partnerka překročí určitý věk. To posílily jeho veřejně známé vztahy s Gisele Bündchen, Bar Refaeli nebo Camilou Morrone. Současný vztah s italskou modelkou Vittorií Cerettiovou, s níž je spojován od roku 2023, tento mýtus částečně narušuje, protože Cerettiové je nyní 27 let. Mezi oběma partnery je zhruba 24letý věkový rozdíl. DiCapriův případ je zajímavý právě tím, že se v něm osobní preference mění v kulturní vtip, meme a diagnózu celé mužské fantazie.
V českém prostředí najdeme několik vztahů s výrazným věkovým rozdílem. Zpěvák Bohuš Matuš žije s Lucií Benešovou. Intimně spolu začali žít v jejích 15 letech, jemu bylo 45 let. Jakmile dosáhla plnoletosti, provdala se za něj. Podobně se v médiích mluvilo také o Janu Dvorském, známém jako Parsifal Imanuel, jehož partnerka romského původu byla o více než čtyřicet let mladší. Takový vztah měli i Karel Gott a Ivana Gottová, která byla o 37 let mladší. U Andreje Babiše byl dlouhodobě známý vztah s o dvacet let mladší Monikou Babišovou. U herce Jiřího Pomeje se zase opakovaně objevovaly vztahy s mladšími ženami, které byly vnímány jako součást jeho životního stylu.
Kdy je věkový rozdíl problém?
Věkový rozdíl sám o sobě žádným etickým problémem není. Problém vzniká tam, kde je součástí vztahu nerovnost, závislost a manipulace. Jinak řečeno, dvacetiletý rozdíl mezi dvěma svobodnými, ekonomicky nezávislými a psychologicky zralými lidmi je jinou situací než podobný rozdíl mezi autoritou a člověkem, který je na ní existenčně, profesně nebo emocionálně závislý.
Hlavní otázky proto nezní: Kolik jim je? Ale: Kdo má moc? Kdo určuje pravidla? Může mladší partner kdykoliv svobodně odejít? Má vlastní zdroje, vztahy a identitu? Není starší partner současně mentor, zaměstnavatel, učitel, terapeut, manažer nebo náhradní rodič? V těchto otázkách se rozhoduje, zda věkově nerovný vztah zůstává rozumnou variací lidské intimity.
Starší žena a mladší muž
Vztah starší ženy s mladším mužem bývá společensky nápadnější než opačná varianta, protože narušuje zakořeněné představy genderových rolí. Zatímco starší muž po boku mladší ženy je často viděn jako obraz úspěchu, opačné uspořádání bývá vnímáno podezíravěji. Nejde přitom jen o věkový rozdíl, ale o to, že takový vztah zpochybňuje stereotyp, podle nějž má muž získávat hodnotu s věkem, zatímco žena ji má s věkem ztrácet. Takový vztah proto nemusí vypovídat o poruše, závislosti ani skrytém komplexu. Spíše ukazuje, že lidé si ve vztazích nevybírají pouze podle věku, ale podle toho, jak se vedle druhého člověka cítí. Někdy v takovém vztahu mohou najít možnost vystoupit z rolí, které jim běžné vztahy vnucují.
Existenciální rovina: čas, tělo a smrtelnost
Věkově nerovné vztahy mají ještě jednu vrstvu, kterou nelze opomenout, a tou je vztah ke smrti. Starší partner v mladším často nenachází pouze krásu, ale také kontakt s minulostí. S vitalitou, která mu uniká. S tělem, které ještě nenese tolik stop času. Mladší partner může naopak ve starším nacházet kontakt s budoucností, zkušeností a jistotou. Vztah se tak stává místem, kde se setkávají dva rozdílné časové horizonty.
Právě proto jsou tyto vztahy tak fascinující. Nejsou jen o sexu, penězích nebo psychologických projekcích. Jsou o čase. O pokusu překlenout vlastní konečnost. Starší muž po boku mladé ženy může cítit, že ještě nepatří minulosti. Mladší partner může v obou případech vstupovat do vztahu s někým, kdo už prošel životními ztrátami a nabízí jiný druh přítomnosti. To však neznamená, že takový vztah smrtelnost ruší. Věkový rozdíl neustále připomíná nerovnoměrnost času. Jeden člověk má za sebou více minulosti, druhý před sebou více budoucnosti. A právě v tomto napětí vzniká zvláštní směs vzájemné přitažlivosti.
Věk je jen číslo
Přitažlivost mladších žen ke starším mužům stejně jako přitažlivost mladších mužů ke starším ženám nelze vysvětlit jednou teorií. Neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Někdy je ve věkově nerovném vztahu opravdová komplementarita, jindy jde o formu nezdravé kompenzace.
Věk je jen číslo. Ale v lidské psychice se z čísla rychle stává symbol. Symbol bezpečí, zkušenosti, dominance, vitality, ztráty, ochrany, kontroly i smrti. A právě proto nás tyto vztahy tak dráždí. Ne proto, že by byly výjimečné. Ale proto, že až nepříjemně přesně ukazují, že v lásce málokdy řešíme pouze druhého člověka. Často v ní řešíme také vlastní minulost, nenaplněnou potřebu, ztracený obraz rodiče, odklad stáří nebo alespoň dočasný důkaz, že čas nad námi ještě úplně nezvítězil.
Nakonec však nejde o věk, ale o to, co v druhém člověku hledáme a zda jsme schopni rozlišit mezi skutečným dospělým vztahem a projekcí vlastních potřeb.
Zdroje
- Freud, Sigmund: Dynamika přenosu. In: Freud, Sigmund: Spisy z let 1911–1913. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1999. ISBN 978-80-86123-07-4.
- Jung, Carl Gustav: Archetypy a kolektivní nevědomí. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-622-3.
- Bowlby, John: Vazba. Attachment and Loss, svazek 1. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-973-6.
- Buss, David M.: Sex Differences in Human Mate Preferences: Evolutionary Hypotheses Tested in 37 Cultures. Behavioral and Brain Sciences, 1989. https://www.cambridge.org/core/journals/behavioral-and-brain-sciences/article/sex-differences-in-human-mate-preferences-evolutionary-hypotheses-tested-in-37-cultures/
- Skentelbery, Sara G.; Fowler, Darren M.: Vazebné styly žen ve vztazích s věkovým rozdílem. 2016.
- Eastwick, Paul W.; Finkel, Eli J.: Sex Differences in Mate Preferences Revisited: Do People Know What They Initially Desire in a Romantic Partner? Journal of Personality and Social Psychology, 2008. https://faculty.wcas.northwestern.edu/eli-finkel/documents/EastwickFinkel2008_JPSP.pdf
- Aristotelés: Politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. ISBN 978-80-86005-22-6.
- Encyclopaedia Britannica. Henry VIII, King of England. Encyclopaedia Britannica. https://www.britannica.com/biography/Henry-VIII-king-of-England
Royal Museums Greenwich. Who were Henry VIII’s wives? Royal Museums Greenwich. - Encyclopaedia Britannica: hesla „Chadídža“, „Áiša“. https://www.britannica.com/topic/Encyclopaedia-Britannica-English-language-reference-work
- Aktuálně.cz / Žena.cz: Parsifal Imanuel se žení. Bývalý vůdce sekty a zeť Mileny Dvorské si bere o 40 let mladší Romku. Text uvádí, že Dvorského partnerce bylo 18 let a že mezi nimi měl být rozdíl 43 let. https://zena.aktualne.cz/celebrity/parsifal-imanuel-se-zeni-byvaly-vudce-sekty-a-zet-mileny-dvorske-si-bere-o-40-mladsi-romku
- Biografické a historické prameny: Chaplin, Charlie; O’Neill, Oona, Macron, Emmanuel, Macron, Brigitte
- Stream.cz / eXtra.cz: Bohuš Matuš o lásce s Lucinkou: Kvůli třicetiletému rozdílu mě zavrhli kamarádi. Rozhovor tematizuje třicetiletý věkový rozdíl mezi Bohušem Matušem a Lucií Matušovou. https://www.stream.cz/extra-v-terenu/bohus-matus-o-lasce-s-lucinkou-kvuli-tricetiletemu-rozdilu-me-zavrhli-kamaradi-64633873
- Grazia Daily: What Is The Age Gap Between Donald And Melania Trump? Let’s Investigate. Článek uvádí, že Melanii Trump je 55 let a Donaldu Trumpovi 79 let, takže mezi nimi je věkový rozdíl 24 let. https://graziadaily.co.uk/celebrity/news/age-gap-donald-melania-trump/
- Allen, Woody: Mimochodem (Apropos of Nothing). New York: Arcade Publishing, 2020. ISBN 978-1-61185-593-3.
- Wikipedia & Youtube