Stoici říkali, že bát se smrti je jako bát se západu slunce. Seneca často zdůrazňoval, že strach ze smrti je zbytečný, protože zánik je prostě součástí přírody. Pro něj byla smrt přirozená, nevyhnutelná, a nikoli děsivá. Vnímal ji spíše jako něco, co nás má učit lépe žít. Tento římský filozof ve svých dílech působí téměř jako světec, ale jeho životopis ukazuje méně čistou osobnost. Například figuroval v jedné z nejzkorumpovanějších vládních struktur své doby. Podporoval a umožnil vzestup Nera Claudia Caesara Augusta Germanica a dokonce mu psal projevy. Když tento jeho žák — kterého známe pod zkráceným jménem císař Nero — v sedmnácti nastoupil na trůn, vůbec se neřídil stoickými radami svého učitele. A to včetně té týkající se smrti.
Máme-li věřit Suetoniovi, tak když byl Nero svržen z trůnu a blížili se vojáci, kteří ho měli za úkol zajmout, nakonec plakal a naříkal. Zkoušel použít dýku, ale odhodlat se zasadit si ránu nedokázal.
„Jaké hrozné chvíle musí prožívat člověk, který umírá jako já,“ volal. A teprve když mu jeho sekretář Epafroditos pomohl bodnout se do hrdla, řekl svou slavnou větu: „Jaký umělec ve mně umírá!“
To řecký filozof Epikúros strach ze smrti zkusil zahnat chytrým argumentem: „Smrt se nás netýká. Dokud jsme tu my, není tu smrt. A když je tu smrt, nejsme tu už my.“
To zní zcela logicky! Smrt je zkušenost, kterou neprožijeme. V tom stavu nikdy nebudeme jako vědomé bytosti. Když žiješ, smrt tu není; když umřeš, nejsi tu ty — takže se nikdy nesetkáte. Proto se smrti není proč bát.
Profesor Horáček zkoumá původ strachu ze smrti
Ovšem my se smrti bojíme stejně dál, a proto mě nesmírně překvapilo, když mi můj přítel, profesor psychiatrie Jiří Horáček, řekl, že se mnou chce hovořit o své nové práci, která se týká právě tohoto fenoménu. „Řeknu ti svou novou teorii, o které jsem doposud nikde nemluvil,“ začal naši konverzaci. Těžko popsat moje nadšení z takového štěstí, neboť si ho nesmírně vážím a považuju ho za nejchytřejšího člověka z oblasti výzkumu vědomí! Protože mám rozhovor s ním natočený a včera jsem ho zveřejnil v podcastu Jakub Horak & Eccentric Club Late Night, jsem schopen vám jeho myšlenky předat podrobně a především přesně.
Při své práci s onkologickými pacienty, kteří se blíží ke své smrti, profesor Horáček došel k následujícím úvahám: strachu ze smrti dnes moderně říkáme emocionální distress. V nějaké podobě tento strach máme v sobě pořád. Ale naše mysl je vybavena celou řadou velmi sofistikovaných obranných mechanismů, které nám umožňují po většinu dne a po většinu života na něj prostě nemyslet. Nemyslet na to, že se všechno naše snažení a všechno poznání relativizuje tím, že prostě jednou umřeme.
Tyto obranné mechanismy — popření, sublimace a tak dále — přestanou fungovat, když konec přichází skutečně. Například když se člověk dozví nějakou onkologickou diagnózu. V Národním ústavu duševního zdraví, jehož je profesor od 1. září ředitelem, se nyní snaží vyvinout metodu „existenciální terapie“. Pochopitelně s využitím psychedelik, protože bez rychlé změny rámce pohledu na svět je takto velký problém velmi těžko rychle řešitelný. A právě v souvislosti s prací se svými klienty se začal Jiří Horáček zamýšlet nad tím, kde se problém strachu ze smrti vůbec vzal. A co s ním lze dělat. Má ten problém nějaké univerzální řešení? Nebo nemá?
Afiliativní neboli sociální mozek Homo sapiens, zal. před 300 000 lety
Jistě — člověk může udělat myšlenkový kompromis a přichýlit se k nějakému druhu víry v posmrtný život. To může fungovat, ale za jakou cenu? Vysokou! Je jí rezignace na důkaz, že to, v co věřím, skutečně existuje. Víra je aktivní dar a přebije potřebu důkazu. To je její podstata. Avšak — a nechci se nikoho dotknout — jde o kompromis, který není pro každého.
Druhou možností je skutečně zkusit něco vymyslet. Podívat se na problém tak, jaký skutečně je: kde se vzal strach z konečnosti, která je nám (i všemu známému vesmíru) přece bytostně vlastní? Druhý zákon termodynamiky vládne všemu. Všichni to víme. A stejně jsme z toho všichni vyděšení, když na konec opravdu přijde.
Profesor Horáček nyní pracuje na teorii, která vyplývá z antropologie takzvaného afiliativního neboli sociálního mozku. Homo sapiens se vyvinul v jihovýchodní Africe před třemi až dvěma sty tisíci lety. Naši předkové žili ve skupinách po 200–300 členech. Aby byli schopni obstát v prostředí s množstvím predátorů a každou chvíli se měnícím klimatem, byla jedním z adaptačních mechanismů jejich resilience (odolnosti) sociální vazba lidí v kmeni mezi sebou navzájem. Během evolučního vývoje došlo k tomu, že struktury mozku původně zodpovědné za péči o mláďata se proměnily do struktur, které jsou zodpovědné za zrcadlení druhých lidí. Proč zrcadlení? Prostě proto, aby bylo možno udělat společnou koordinovanou akci! Značná část neokortexu (šedé kůry) je totiž zodpovědná za tři funkce, kterými se navzájem zrcadlíme:
1. První je simulace motoriky, což stručně řečeno znamená zrcadlit druhé ve smyslu, že když já zvednu ruku, tak máš tendenci také zvednout ruku. Známým příkladem je, že když já zívnu, tak máš také tendenci zívnout.
2. Druhou je systém empatie, tedy schopnosti vcítit se do emocí druhého člověka. Ty se usmíváš — já se usmívám. Anebo když já se trápím, tak ty se mnou soucítíš. Už se tam blížíme!
3. Třetí funkcí je tzv. mentalizace, což je schopnost odhadovat myšlenky druhého člověka, aniž je vysloví.
Společným jmenovatelem těchto tří systémů je schopnost navzájem se zrcadlit. Ať už motoricky pohybem, emočně, nebo myšlenkově. A tento afiliativní mozek byl podkladem silné vazby skupin Homo sapiens. Výhodný systém pro zrcadlení druhých lidí se úspěšně vyvinul a umožnil našim předkům přežít. Doteď se stále pohybujeme v oblasti vědeckého konsenzu.
Nová teorie: paradox první a třetí osoby v jednom okamžiku
Inovativní vklad prof. Horáčka do tohoto konceptu spočívá v představě, že se dříve nebo později takto vybavený člověk zadíval na hladinu vody (jako do zrcadla), a tam spatřil sám sebe. A na svůj vlastní obraz ve svém vědomí aplikoval tyto systémy. Afilioval se kromě s ostatními také sám se sebou!
„V tom okamžiku se vlastně sám na sebe dívám jako na druhého člověka,“ pokračoval profesor, zatímco já jsem ani nedutal. „A jsem schopen popisovat sám sebe z pozice třetí osoby. Výsledkem je pak životní pozice, kterou jsme v tuto chvíli schopni prožívat i my dva tady, v našem rozhovoru: Já prožívám sám sebe jednak z pozice první osoby — já jako prožívající subjekt — a současně sám sebe hodnotím zvenčí.“
Právě v tom okamžiku, kdy člověk začal zrcadlit sám sebe, došlo k dramatické změně perspektivy. Až v té chvíli se mohla naplno rozvinout představa „co bude, až tu nebudu“. Takže když udržuju tuto dvojí pozici — první osoby jako prožívajícího a třetí osoby jako toho, kdo se hodnotí — tak jsem schopen empatizovat sám se sebou v budoucnosti, kdy už nejsem. A začíná mě to trápit.
Onen úvodní výrok Epikúra ze Samu: „Když jsem já, není smrt, když je smrt, nejsem já,“ totiž problém vůbec neřeší. Proč se bojíme smrti, když už po ní nebudeme? Když o nic nejde? Odpovědí nové teorie je, že empatizujeme sami se sebou v době, kdy už nebudeme, protože vnímáme sami sebe jako někoho druhého.
A tento rozpor společné aktivity první a třetí osoby v jedné chvíli hází člověka do existenciální pozice, která je bytostně paradoxní. Podobně jako v případě nejznámějšího antického Epimenidova paradoxu („Všichni Kréťané lžou,“ řekl Kréťan Epimenidés), jsme schopni myslet i další paradoxy. Které však z hlediska formální logiky nemají řešení. Což je nesmírně zneklidňující.
Nejen že jsme schopni myslet paradoxy, my je dokonce i žijeme. Což je výsledkem toho, že systémy pro zrcadlení druhých se někdy před statisíci lety obrátily proti nám. „Otázka smrtelnosti a úzkosti ze smrti by proto měla být na teorii vzniku vědomí přímo navázána,“ uzavřel profesor svůj výklad. Protože je jeho produktem.
Je to jedna z daní, kterou za své vědomí platíme.