V poslední době v kinech prorazily tři zcela zásadní projekty nezávislých tvůrců z YouTube nebo ze segmentu videoher. O Backrooms už jsme psali, surreálný Exit 8 je velmi japonský fenomén, ale překvapivě nejvýnosnějším z nich je Posedlost, vztahový horor vytvořený Currym Bakerem. Jde o vysoce hodnocený film (na ČSFD to za pár dnů dotáhl na 228. nejlepší film všech dob!) — zvláště pokud uvážíme, že jde o nízkorozpočtový horor (IMDB 8.2, Rotten Tomatoes 95 %, Metacritic 77). Navíc má naprosto impozantní finanční výsledky. Při výrobní ceně pod milion USD vydělal už 230 milionů USD. Pozoruhodné je také to, že návštěvnost kin rostla jak v druhém, tak i ve třetím týdnu od uvedení, což se naposledy stalo u filmu E.T. – Mimozemšťan (1982). Takové výsledky může mladému režisérovi Hollywood jenom závidět.
Pozor na to, co si přeješ
Jak se vlastně stalo, že malý, téměř komorní horor tak fenomenálně uspěl? Dopad filmu je o to zajímavější, že nejde o nějak přelomovou věc. V podstatě sledujeme poměrně klasický příběh typu zázračné „opičí pracky“, tedy něco, čemu u nás říkáme „dávej si pozor na to, co si přeješ“. Opičí pracka („Monkey Paw“) je příběh, který se poprvé objevil v povídce W. W. Jacobse z roku 1902, ale jde o koncept mnohem starší. Například už ve starověkém Řecku se objevil příběh o králi Midasovi, který si přeje, aby se cokoliv, čeho se dotkne, proměnilo ve zlato. Což se mu vymstí.
Všechny tyto zkazky o zázračných alternacích reality mají varovné poselství. Měli bychom si dávat velký pozor na svá přání! Anebo v přeneseném slova smyslu ukazují, jak je prakticky nemožné rozmyslet možné důsledky našich na sílu splněných snů. Ve středověku přichází další variace stejné myšlenky, kdy se objevuje ďábel — a ten plní přání doslova, ale vždycky tak, že přání přináší nějaké neplánované vedlejší důsledky. Ve finále proto člověk není šťastnější, ale spíš se propadá hlouběji a hlouběji do neštěstí a nečekaných hrůz.
V případě „opičí pracky“ se přání plní tím nejhorším možným způsobem. A to takovým, že si ve finále nejvíc ze všeho přejete už jen to, aby se nikdy nic vůbec nestalo. Celá idea se točí kolem nepřirozené intervence, která sice přináší něco pozitivního, ale vždy to vyvažuje přinejmenším stejně velkými negativy. Jedno od druhého nelze oddělit.
„Dostatečně pokročilou technologii nelze odlišit od magie.“ —Arthur C. Clarke
V dnešní době je asi největší dvousečnou technologií umělá inteligence, která má potenciál se stát opičí prackou naší doby: Může nám splnit to největší a přinést to nejlepší. Ale také nás může nahradit nebo přivést do každodenní reality něco nového a naprosto děsivého — ať už jde o ztrátu kontroly, autonomní zbraně, či o to, že nás stroje připraví o práci, identitu i smysl života. Pokud nás současná AI mánie však o něčem přesvědčuje, tak hlavně o tom, že pokud by se někde objevila skutečná „opičí pracka“ plnící všechna přání, lidé se o ni stejně poperou. I když budou znát rizika a dobře vědět, že to s ní nakonec nebude vůbec jednoduché.
Slabý hrdina, děsivá posedlost
Velký podíl na tom, že film funguje, má americká herečka Inde Navaretteová, které je pětadvacet let a zatím se objevovala hlavně v televizních seriálech. Při hraní postavy Nikki plynule přechází mezi civilní a podivně nepřirozenou, téměř démonickou polohou, kde působí vážně zneklidňujícím dojmem. Gesta, zvláštní manýry, anebo naopak absence normálních reakcí filmu dovoluje nahradit komplikované a nákladné efekty tím, že sama hlavní postava dokáže čistě herecky vytvořit velice zneklidňující situace. Tím nás vrací do dob, kdy schopnost uhrát scénu byla důležitější než komplikované speciální efekty.
Michale Johnston, který hraje postavu „Médi“ (Bear), má velice zajímavou roli. Nejde o klasického hrdinu, který o něco usiluje, ale spíš o pasivní a slabou postmoderní postavu nejistého muže, který si není jistý tím, co chce. A pokud nějaké touhy má, nemá sílu ani odvahu za své cíle sám bojovat. A přitom v celé své vnitřní slabosti je sebestředný a narcistický. Nemá odvahu oslovit svoji kolegyni a pozvat ji na rande. Magickou větévku, která plní přání, chce původně dát jí. Ale použije ji sám, protože už neví kudy kam. A nakonec vzniklou situaci těžce nezvládá. Nevzmůže se vůbec na nic. Důsledky svého konání řeší pozdě, nechává se situací vláčet, věci se kolem něj spíš dějí samospádem — a k řešení se odhodlá ne proto, že udělal něco špatného, ale proto, že sám už nedokáže snášet, co napáchal.
„Méďa“ je vlastně prototypem moderního, progresivní ideologií utlučeného muže, který se bojí sám rozhodovat, protože neví, co je, co chce, co se má. Doslova se nechává poučovat o tom, co by měl udělat — a v tom je možná jeho největší hřích, jeho nejhorší prokletí. On sám je jediný viník všeho zmaru, i když si to dlouho nepřipouští (více zde, pozor video obsahuje spoilery).
Nepouštějte se do věcí, které nezvládnete!
Knihy, které se seriózně věnují tradiční i moderní magii — tedy ne ty, které se prodávají v knihkupectvích v oddělení pro ezonesmysly — jsou zajímavé tím, že velmi často začínají varováním. Není to něco, co je určené pro každého! V čemž se překvapivě shodují jak církve, tak i lidé, kteří se magií zabývají.
Slovo magie pochází etymologicky od praindoevropského kořenu *magh- „být schopen, moci“ (dosahovat vytyčených cílů skrze nepřirozené ovlivňování reality). V pojednání o magii od Josefa Veselého najdeme překvapivě dlouhou sekci, která se nazývá „magická způsobilost“. Jde o rozsáhlé varování, které vysvětluje, proč byste se do toho vůbec neměli pouštět. Zjednodušeně řečeno jde o to, že ne každý má schopnosti magii ovládat a kontrolovat. Pokud své schopnosti přeceníte, dopadnete asi jako začátečník v posilovně, který si strhne záda při pokusu o deadlift.
Provozování magie je podle Veselého složité v tom, že vyžaduje studium, přípravu a soustředění. Kniha konstatuje, že „pro magii by se nejlépe hodili ti, kteří vynikají v politice, armádě a v průmyslu, ale ti ji obvykle nepotřebují“. Jde o to, že kontrola magie a zvláště magických bytostí, vyžaduje nejenom znalosti, ale i charisma a vnitřní sílu, která dokáže těm bytostem nejenom nařizovat, ale také je zahnat, pokud je potřeba.
Svět filmu Posedlost obsahuje běžné obchody, kde se prodávají instakouzla, která mají na krabičce drsné varování, ale za peníze je prodají komukoliv. Hlavní hrdina se dozví, že „lidé se vracejí a stěžují si“, ale ani to pro něj není stopka — je v něm jakási slepá americká spotřebitelská víra, že by si přece nikdo nedovolil prodávat něco, co je opravu nebezpečné. Problém s magií je ale v tom, že bezpečná rozhodně není. V rukou amatéra se změní v děsivou věc.
Slabý hlavní hrdina tak ze zoufalství přivolá své přání s pomocí něčeho, co vlastně vůbec nechápe, a ani nevěnuje pozornost varováním, natož aby si o kouzlení něco přečetl. Teprve poté, co zlomí One Wish Willow, najednou zjišťuje, že ono to asi vážně funguje — a chvíli mu trvá, než zjistí, že kouzlo nelze ani změnit, ani odvolat. A že navíc přání může mít opravdu jenom jedno, což nepřímo naznačuje, že jde o dílo vážně přímo z ďáblovy fabriky.
Celý příběh výstižně dokresluje netečnost lidí z ezoobchodu a také podpory na lince pro zákazníky (filmový vtip pro zasvěcené je, že s hlavním hrdinou v tu chvíli mluví přímo režisér). Ukazuje se, že výrobce sice ví, co prodává, ale je mu to jedno, protože to, co výrobce doopravdy zajímá, je pouze kolik kusů svého výrobku udá. Ne, co jeho produkt způsobí. A jsme zpátky u AI nebo třeba u sociálních sítí, které kdysi dávno přece slibovaly zázračné propojení každého s každým. Výsledek však dnes známe. Z provozovatelů se staly megakorporace, z uživatelů často na rychlém dopaminu závislí lidé, kteří se v nekonečých smyčkách hádají v sálech ozvěn o různých aspektech rozpadající se demokracie.
„Nic obrovského nevstoupí do života smrtelníků bez prokletí.“ —Sofokles
Popisovaná netečnost je jedním ze zajímavých aspektů filmu, protože ani nevíme, jaké má limity. Brání něco tomu, aby si někdo, kdo trpí depresemi, přál skrze One Wish Willow třeba konec světa?
Posedlost jako ztráta vůle
Další zajímavá otázka je — co se vlastně přesně stalo Nikki? Jak přesně na ni kouzlo One Wish Willow zapůsobilo? Nikki působí ve filmu jako antagonista, ale reálně je vlastně oběť: to hlavní hrdina zavolal své přání, které ji podle všeho zotročilo. Nikki se měla zamilovat, ale nechová se jako zamilovaná. Spíš jako něčím posedlá. Dokonce se zdá, že ji něco ovládá. A jenom když Nikki spí, může Bear komunikovat se skutečnou Nikki, která je uvnitř stále uvězněná a nemůže dělat nic s tou silou, která ji řídí.
Tento vývoj, poněkud překvapivě, posunuje námět filmu spíš směrem k Exorcistovi (1973), tedy k situaci, kdy je osoba posedlá démonem. V křesťanské mytologii by šlo patrně o nějakou formu sukuby, tedy ženského démona, který nese kolekci negativních ženských vlastností — chtíče, zaslepenosti, žárlivosti, nenávisti, majetnictví a lačnosti. Film naznačuje, že Nikki po vyslovení přání už není vlastně Nikki, ale stalo se z ní něco, co Bear svým přáním přivolal.
Bear se pokouší o jedno z nejstarších kouzel — kouzlo lásky, které má přesvědčit cíl milostné touhy, aby se do volajícího zamiloval. Tohle je věc, kterou najdeme už v mezopotamské a staroegyptské magii. A je to věc, s níž se nikdy nepřestalo. Zároveň jde o velice problematické kouzlo, které sahá do cizích lidí a láme jejich svobodnou vůli, která je ve většině náboženství zásadním elementem pro to, aby někdo mohl reálně žít, konat a rozhodovat se. A následně mohl být korektně souzen a odsouzen za svoje činy. Kouzlo, které bere svobodnou vůli, vypadá jako běžné a v řadě lidových rituálů skoro jako neškodné. Ale ze své hluboké podstaty jde o brutální zásah do životů druhých. A nutně tedy musí mít velkou cenu a drastické následky i pro toho, kdo ho přivolá.
Milostné rituály jsou tak běžné, že se nad nimi nikdo moc nezamýšlí. Dělaly se prostě vždycky a všude. I Anton Szandor LaVey ve své Satanské bibli (což je text krátký a v podstatě nezajímavý) jako příklad podobného kouzla uvádí „trik, jak pomocí vůně ryby získat rybářovu dceru“. Psychologie zase rozebírá manipulaci, která zneužívá toho, že znáte pozadí oběti a dokážete jí nabídnout věci, po kterých touží – a tím ji vmanipulovat do vztahu a do závislosti. Ani takové vztahy však nekončí vůbec dobře.
Něco za něco
Instakouzlo One Wish Willow je naprosto fascinující. Má svoje webové stránky, kde se dozvíte, že stojí 6,99 USD, je na jedno použití, neovlivňuje jiná přání, můžete mít jenom jedno splněné přání za život a má svoje popsané limity, například nedovoluje manipulaci s časem, zmrtvýchvstání, nesmrtelnost nebo možnost mít takových přání více. „Jakmile vyslovíte přání, nelze ho ani zvrátit, ani zopakovat. Dejte si pozor na dlouhodobé účinky přání. Přání jsou nezvratná, před jejich vyslovením si je dobře promyslete.“
Celá věc je nesmírně americká, asi jako Macaroni and Cheese: produkt má svůj vlastní reklamní obal, který vypadá jako z padesátých let. Má svůj certifikát původnosti. Má svoji krabici, ve které se vystavuje na polici. Má svoje reklamy. Má svoje uživatelská hodnocení a také recenze. Je to něco, co najdete v obchodě někde v nákupním středisku. A to je fascinující, protože v klasické magii je mág vždy sám. Musí se postarat o rituál, zjistit si všechny detaily, promyslet čas a místo, sehnat si ingredience. V samotném shánění spočívá přípravná fáze kouzla. Veselý ve své knize s nadsázkou konstatuje, že jde hlavně o to, aby to vše bylo těžké a vyžadovalo práci, přičemž dnes by asi „bylo těžší sehnat pro rituál pannu než třeba srdce dudka“. Idea, že si koupíte kouzlo plnící velká přání mezi burgerem z McDonalds a butikem s nejnovější módou, je svého druhu rouháním jak pro věřící, tak pro zásadové kouzelníky.
Nicméně idea, že si bez jakékoliv přípravy můžete sáhnout na něco, co je potenciálně nesmírně nebezpečné jak pro vás, tak pro vaše okolí, je jedním z hlavních taháků filmu. Prodávané instantní kouzlo se chová podle všeho neutrálně. Tedy něco přináší a něco jiného si za to bere. A možná si bere víc, než ve skutečnosti dává. Je to podobné fast foodu. Rychlé uspokojení za cenu dlouhodobých zdravotních problémů.
Možná to celé mohlo dopadnout jinak
Jednou z nejprovokativnějších myšlenek, kterou film přináší, je nutkavý pocit, že celá zápletka s kouzlem byla možná úplně zbytečná. Možná kdyby Bear kamarádku Nikki normálně oslovil, kdyby jí řekl, co k ní cítí, tak by se k cíli dostal úplně stejně — jen bez nežádoucích vedlejších následků. Anebo by se zkrátka jen posunul dál. Film je i určitou alegorií o nedokonalém párování. O tom, že z příležitosti nebo z nutnosti chodíte s někým, s kým vlastně chodit nechcete. Ale je tu pro vás zrovna po ruce a představuje ucházející výplň vaší vnitřní prázdnoty.
Prázdnota a nespokojenost je problémem hlavně Nikki. Bear má jiný problém: je příliš pasivní, příliš zbabělý. Nechce nebo nedokáže bojovat o to, po čem touží. Tím je vlastně film moderní. Bear je moderní muž. Tak trochu zastrašený, trochu se stydí, závislý na názorech okolí, ale přitom je uvnitř stále hluboce sebestředný a nedospělý. Intenzivně touží mít, co chce. Jenom se na to bojí sáhnout, jít tomu naproti. Stále váhá, bojí se cokoliv udělat.
Pro démona, jenž se snaží do někoho vstoupit, by byl neurotický Bear jednodušším cílem než Nikki. A svým způsobem o to možná jde. Slabý hlavní hrdina je pozvánkou pro něco temného. Pozvánkou, která díky síle instantního kouzla vstoupí do světa a dělá tam to, co mu jeho původce dovolí: přináší neštěstí a zatahuje do zkázy každého ve svém dosahu.
Možná film tak dobře rezonuje s diváky i proto, že představuje podobenství našeho současného světa: problémy působí ti zbabělí a infantilní. Ti, kteří se odmítají změnit a dospět, ale přesto si nárokují splnění svých tužeb a přání. Antropolog Joseph Campbell popisuje cestu hrdiny, která je společná mýtům všech kultur. Největší výsadou života člověka je zjistit, kým doopravdy je. Ale k tomu je potřeba přestat být dítětem. Mít odvahu měnit se a dospět. Vzdát se věcí, které si člověk naplánoval, a čelit neznámu. Setkat se s vlastním stínem. V reálném životě platí „no pain, no gain“. Na cestě poznání směrem ke kongruenci neexistují žádné zkratky.