Aneb inspirativní procházka olšanskou galerií smrti…
Olšanské hřbitovy, největší pohřebiště v Čechách, se rozkládají na ploše téměř padesáti hektarů. Byly založeny kvůli morové epidemii v 17. století, která zahubila tisíce Pražanů. Císař Josef II. byl nucen zakázat pohřbívání uvnitř hradeb a nařídil zřízení velkých hřbitovů mimo tehdejší město. Jsou zde pochováni filozofové, umělci, stavitelé, bankéři, vzduchoplavci, vojáci z napoleonských válek i z obou válek světových. V zemi jsou tu zakopány dějiny.
Tento majestátní hřbitov byl koncepčně řešen tak, aby fungoval mimo jiné i jako specifický park – místo určené k rozjímání nad věcmi posledními. Zejména v 19. století zde vzniklo mnoho fantastických uměleckých řešení hrobek a hrobů od řady význačných umělců. Ze hřbitovů se tak v další rovině stala i mimořádně bohatá expozice funerálního umění – fascinující galerie skulptur a plastik, mnohdy dotvářených působením přírodních sil. Strávit zde bloumáním několik hodin bývá velmi uklidňující. Zvláště v podzimních měsících se Olšany proměňují v obrovitou instalaci na téma mementa mori.
Olšanské hřbitovy na podzim. Zdroj: MČ Praha 3
Za každým náhrobkem je vždy obsažen příběh – a i mnohé vizuálně nenápadné hroby jistě ukrývají svá mysteria. Je tu ale mnoho hrobek a náhrobků, které už na první vizuální kontakt evokují sílu umělecké výpovědi a poutají oko i mysl kolemjdoucího.
Mezi takové jistě patří i hrob Julia Grégra (1831–1896), významného českého politika a vydavatele deníku Národní listy. Hrob působí důstojným, majestátním dojmem. Dominuje mu figura reprezentující Bohémii – tedy jakýsi národní ideál, jemuž byli Grégr a celá jeho generace oddáni. Sochu podle koncepce Rudolfa Kříženeckého vytvořil sochař Bohuslav Schnirch, autor monumentálních trig na Národním divadle. Jeho neorenesanční Bohémia spočinula na hrobě svého ochranitele a mecenáše a hledí do budoucna s otázkou, co bude s národem dál – a zda se má tedy ona sama opět vztyčit a heroicky rozvinout státní prapor, zatím stočený za zády.
Podobně idealizovanou monumentální ženskou figuru vytvořil pro další zajímavý hrob Josef Václav Myslbek, jeden z nejdůležitějších sochařů české historie. Jedná se o sochu pro náhrobek Karla Sladkovského, radikálního demokrata a předsedy mladočeské strany. Představuje alegorii Vlasti – bývá také interpretována jako Duch národa. Sedí s lehkou rotací trupu, s pronikavým výrazem v obličeji, který značí pozoruhodný vnitřní klid, rukou čechrá palmový list, jenž zde – místo obligátního praporu – symbolizuje vítězství a čisté úmysly. Virtuozita a grácie, s jakou je pohyb a kompozice těla zpracována, odkazuje až k renesančním formám božského Michelangela, v němž spatřoval Myslbek svůj nedostižný vzor.
Jen nedaleko od těchto dvou ženských skulptur může návštěvník narazit na impozantní tumbu – tedy velký kamenný sarkofág vyzdvižený nad úroveň země. Jejím autorem je architekt J. G. Gutensohn, který ji navrhl pro lékaře Jana Konráda Čermáka. Dnes v ní spočívá i tělo jeho syna – slavného malíře Jaroslava Čermáka. Vyzdvižení sarkofágu vysoko k nebi evokuje přechod hmotného a smrtelného těla do jiné, snad nehmotné formy existence. Otec lékař i syn malíř letí společně vstříc nekonečnu v sarkofágu zdobeném reliéfy sochaře Josefa Maxe, autora skvělé sochy císaře Františka I. na Smetanově nábřeží.
Zajímavá socha dotváří i hrob významného českého přírodovědce, geologa, paleontologa a pozdějšího ředitele Národního muzea profesora Dr. Antonína Friče. Mezi jeho nejvýznačnější objevy patří nález kostí procerosaura, jejichž pravost byla definitivně potvrzena až v roce 2011. Na hrobě má svou bustu opírající se právě o lebku dinosaura či jinou fosilii – navíc úžasně zarostlou břečťanem, který umocňuje exotické kouzlo celého výjevu. V intencích současné postapokalyptické estetiky si zde příroda bere vše zpět. Nebo se možná jedná o nekonečný koloběh výměny energie, kdy se atomy z neživých těl lidí i dinosaurů stávají květinami – jak o tom psal již nejeden básník.
Naprosto unikátním hrobem na Olšanech je místo posledního odpočinku německého profesora filologie Ferdinanda Dettera. K divákovi zde promlouvá silným gestem – mostem mezi světem živých a mrtvých. Sochař Adolf Mayerl, mistr jemného symbolického výrazu, zde vytvořil jedno z nejpůsobivějších děl celé olšanské nekropole: monument sepjatých rukou.
Dvě obrovské kamenné ruce, mohutné a přesto určitým způsobem křehké, spočívají přímo na šikmé hrobové desce, jako by z těžkého kamene náhle vyrašil něžný pohyb lidskosti. Je to gesto modlitby, prosby i smíření – archetyp lidského vztahu ke smrti, k Bohu i k těm, které ztrácíme. Ruce nejsou idealizované: prsty lehce napjaté, nehty naznačené, šlachy akcentované ostrou linií a naplněné vnitřním napětím. V té anatomické pravdivosti je vepsána veškerá emocionalita. Akademicky poučený sochař není naivním umělcem, nemá tedy naivní projev a zřejmě ani naivně nesmýšlel o světě. Pomník nepůsobí nábožensky ani pateticky. Je spíše meditací o doteku – ovšem velmi nepřehlédnutelnou a naléhavou. Sepjaté ruce můžeme číst jako modlitbu, ale také jako symbol sblížení, smíru a posledního pozdravu. Jako by se celý hrob proměnil v tichou svatyni duše. Kámen, z něhož byly ruce vytesány, mezitím získal patinu desetiletí. Jemná zelenošedá kůže mechu vyzdvihuje jejich plastický reliéf, světlo se po povrchu toulá jako po živém těle.
Čisté formální řešení, architektonická účelnost s odkazem ke konstrukčním principům a strohost prostá zdobnosti jsou vlastní skvostnému hrobu evangelického faráře Jindřicha Švandy. Náhrobek z broušené mrákotínské žuly a černé leštěné švédské žuly je dílem architekta Viléma Kvasničky. Kvasnička byl v letech 1907–1910 žákem Jana Kotěry na Uměleckoprůmyslové škole. Pracoval v ateliéru Ladislava Škřivánka, později v Budapešti. Za první světové války se stal vojenským legionářem. Po válce se začal věnovat navrhování řady legionářských památníků. Účastnil se mnoha soutěží; mezi jeho realizace patří budova pražského obchodního domu na Václavském náměstí, nárožní domy na Františku, rodinné domy v Libni, na Smíchově a v Dejvicích či projekt trafostanice na Klárově. Hrob, který Kvasnička navrhl pro faráře Švandu, nese jasný vliv profesora Kotěry. Ten byl ovšem zase silně ovlivněn svým vídeňským profesorem Otto Wagnerem, který bojoval proti klasicismu a vedl studenty k novým způsobům stavby a usiloval o modernizaci všeho starého. Je úžasné, že výsledek těchto transgeneračních myšlenkových procesů můžeme sledovat právě na architektonickém řešení tohoto hrobu. Smrt zde byla hybatelem realizace architektonického názoru.
Fenomenální nadživotní sochu ženy v určitém extatickém povznesení vytvořil pro náhrobek Josefíny Humpalové-Zemanové sochař Stanislav Sucharda. Josefína Humpalová-Zemanová byla spisovatelkou a jednou z hlavních představitelek tzv. ženského hnutí konce 19. století. Většinu života strávila v zahraničí, především v Chicagu, kde vydávala krajanský časopis Ženské listy. Prosazovala rovnost mezd a podporovala česko-americké ženy i jejich dělnické hnutí. Na sklonku života vedla redakci Ženského klubu českého a vydala knihu Amerika v pravém světle. Její kariéra je dobrým příkladem silné pozice žen v českém kulturním prostředí první čtvrtiny 20. století.
Suchardova pískovcová socha její celoživotní snahu o povznesení ženy brilantně zosobňuje. Autor pomníku Palackého a žák již dříve zmiňovaného Myslbeka zde pracuje s kontrastním střídáním úpravy povrchu: splývavou drapérii nechává odspoda hrubě sekanou, aby se směrem k hlavě stala stále hladší a popisnější. Celý záměr pak vrcholí v tváři oddaně natočené a vystavené světlu, která je již ve všech svých podrobnostech uhlazena do naprosté jemnosti. To světlo na tváři dnes divák cítí i ve dnech, kdy na sochu pro mraky žádné slunce nesvítí, nebo na ni dokonce prší – Suchardovo věčné světlo povznesení či možné transformace v nadpozemskou formu bytí.
Podobných zážitků nabízejí Olšanské hřbitovy nepřeberné množství. Velmi zajímavé hroby vznikají i v posledních letech – současné funerální umění je velice živé. Mnozí současní umělci navrhují hroby či skleněné urny se stejným zaujetím jako jejich předchůdci.
Olšany jsou galerií pod širým nebem uprostřed lesa s veverkami, které běhají po stromech. Úžasné místo pro přemýšlení o vlastní smrtelnosti. Veverky tu nejsou příliš plaché a rády se nechají krmit; občas si vezmou oříšek i z ruky.
Olšany jsou místem setkání živých s mrtvými. Hroby jsou naší snahou o určité pokračování fyzického těla. Umění je snahou o přenos emoce a energie – mnohdy i napříč staletími. A pak je tu ještě další energetický přenos: les všude okolo. Ten les překrásných stromů totiž vyrůstá z těch více než dvou milionů těl, co tu na Olšanech leží.
Jan Gemrot, který napsal tento článek, je český malíř a vizuální umělec, který patří mezi nejznámější postavy současného českého umění.