Na konci ledna vyšla v publikaci NDC Outlook, kterou vydává NATO Defense College v Římě (vojenská akademie a výzkumná instituce podřízená Severoatlantické alianci) analýza s názvem War is a mind game: countering weaponised information. Jejími autory jsou Marek Havlík a Jiří Horáček z Centra pro pokročilé studie mozku a vědomí při Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. Že bojištěm dneška není jen terén, ale i lidská mysl, NATO ví už roky – proto se tématem zabývají neurovědci a psychiatři. A jejich závěry nejsou uklidňující.
Mozek je produktem evoluce, která ho nastavila na přežití v prostředí dávné divočiny, ne na orientaci v digitálním informačním oceánu.
Proč by nás měl dokument Havlíka a Horáčka zajímat? Jejich analýza neříká jen to, že nás někdo dokáže manipulovat, ale také poukazuje na něco mnohem znepokojivějšího: že náš mozek má vestavěné zranitelnosti, které nelze opravit žádným updatem, žádnou mediální gramotností, žádným fact-checkingem. Že agresoři, v této době zejména Rusko, tyto zranitelnosti systematicky zneužívají už roky, a že umělá inteligence jim v tom brzy dá do rukou nástroje, jaké dosud neexistovaly. A že NATO, přes veškerou svou vojenskou sílu, na tohle nemá odpověď. Následující text je shrnutím toho, co dokument přináší, proč je to důležité a co z toho plyne.
Co je kognitivní válka a proč se o ní mluví právě teď
Havlík a Horáček definují kognitivní válku jako „ozbrojenou instrumentalizaci informací, která zneužívá přirozené kognitivní zranitelnosti k narušení, manipulaci a ovládnutí toho, jak jednotlivci vnímají realitu“. Na rozdíl od klasických psychologických operací (PSYOPS), které míří na krátkodobý efekt, jako je demoralizace protivníka nebo vynucení kapitulace, kognitivní válka usiluje o něco hlubšího: o dlouhodobou a systematickou proměnu toho, jak lidé myslí, čemu věří a jak se rozhodují.
Zbraně nasazené na tomto bojišti jsou různorodé a mocné. Autoři jmenují dezinformace, propagandu, cílené šíření konspiračních teorií, manipulaci na sociálních sítích, mikrocílené politické zprávy a strategické využívání botů. Všechny tyto nástroje spadají pod zastřešující pojem „ozbrojené informace“ (weaponised information), tedy informace proměněné ve zbraň.
Cíle agresora jsou přitom dalekosáhlé. Dokument uvádí, že jde o „podkopání soudržnosti společnosti, oslabení demokratických procesů a narušení liberálních hodnot tím, že se rozdmýchá polarizace a roztříštěnost uvnitř společností“. Zároveň agresor usiluje o destabilizaci mezinárodních organizací jako EU a NATO, o podporu okrajových politických stran a o to, aby jednotlivce a celé skupiny navedl k rozhodnutím, která prospívají agresorovi, a to často bez jejich vědomí. Tato taktika, známá jako reflexivní řízení, spočívá v ovlivňování vnímání protivníka tak, aby jednal způsobem, který prospívá iniciátorovi, aniž by si toho byl vědom.
Proč jsou demokracie v nevýhodě
Jeden z klíčových paradoxů, na které dokument upozorňuje, spočívá v tom, že právě otevřenost demokratických společností je jejich slabinou na kognitivním bojišti. Autoři píšou, že „na rozdíl od autoritářských režimů čelí demokratické státy a aliance na kognitivním bojišti zásadní nevýhodě. Jejich závazek ke svobodě informací, pluralitě názorů a minimální cenzuře vytváří prostředí, v němž se ozbrojeným informacím cizích agresorů daří mimořádně snadno.“
Nástup umělé inteligence tuto nevýhodu ještě dramaticky prohloubil. AI umožňuje „tvorbu a šíření dezinformací na míru v dosud nevídaném rozsahu a rychlosti“.
Každý z nás je náchylný k emočním zkratkám, kognitivním zkreslením a touze po jednoduchých vysvětleních.
Jako výmluvný příklad dokument uvádí rumunské prezidentské volby v roce 2024, které byly poznamenány rozsáhlými kybernetickými průniky, koordinovanými vlivovými kampaněmi a strategickou manipulací na sociálních sítích. Kampaň proruského kandidáta se opírala o uměle nafouklou podporu, placené influencery a sítě botů. Taktiky jako mikrocílení, astroturfing (tedy klamavá strategie, která se snaží vytvořit iluzi spontánního a masového lidového hnutí) a vytváření virálních výzev byly cíleně navrženy tak, aby zasáhly zranitelné demografické skupiny včetně mladých lidí, venkovských voličů a příznivců konspiračních teorií. Vyvrcholením těchto manipulací bylo anulování prvního kola voleb, což je v moderní evropské historii bezprecedentní událost.
Co NATO dělá a proč to nestačí
Dokument nabízí přehled současných obranných nástrojů NATO. Aliance provozuje debunking (vyvracení dezinformací), stále více se orientuje na pre-bunking (proaktivní obrana proti dezinformacím ještě předtím, než se objeví), buduje důvěru transparentním sdílením informací o svých aktivitách a financích, spolupracuje s EU a OSN a financuje výzkum na univerzitách a v neziskových organizacích.
V červenci 2024 NATO představilo svou strategii pro umělou inteligenci, která zdůrazňuje naléhavost řešení rostoucích rizik dezinformací poháněných AI. Budoucí řešení mají stát na třech pilířích: technologickém (obranná AI detekující falešné informace v reálném čase), regulačním (národní zákony vyžadující transparentnost a odpovědnost) a vzdělávacím (mediální gramotnost a kritické myšlení integrované do školních osnov od útlého věku).
Přesto autoři konstatují, že „NATO a západní demokracie stále nemají koherentní, komplexní a koordinovanou odpověď na ozbrojené ruské dezinformace“. A co je ještě podstatnější: ve strategiích NATO chybí to, co autoři nazývají „kognitivním pilířem“. Bez možnosti kognitivního odstrašení nebo otevřené kognitivní odvety proti agresorům zbývá demokratickým státům jediná cesta: ochranná opatření a zabezpečení kognitivních zdrojů. NATO řeší informace, ale nikoli hlubší mechanismy lidské kognice, které tyto informace zpracovávají, a právě tam se rozhoduje, zda dezinformace uspěje.
Mozek jako otevřená brána
Jádro dokumentu spočívá v popisu toho, jak snadno lze lidský mozek „hacknout“, a proč žádná osvěta ani mediální gramotnost tento problém samy o sobě nevyřeší.
Většina zranitelností lidského mozku pramení z procesů, které probíhají mimo naše vědomí, a tedy i mimo naši kontrolu. Mozek je produktem evoluce, která ho nastavila na přežití v prostředí dávné divočiny, ne na orientaci v digitálním informačním oceánu. Upřednostňuje rychlé reakce před pečlivou analýzou. A co je klíčové: vědomí nemá schopnost kontrolovat percepční dráhy mozku. Autoři to říkají bez příkras: „V lidském mozku neexistují filtry aktivované vůlí, které by blokovaly vnější podněty.“ Nemáme tlačítko, kterým bychom vypnuli příjem informací nebo zabránili bezprostředním reakcím na ně.
To má několik praktických důsledků, které agresoři dobře znají. Za prvé, emoce fungují jako zadní vrátka do racionálního myšlení. Strach, hněv i naděje dokážou obejít logické uvažování a učinit lidi přístupnějšími dezinformacím. Agresor může vyvolat hněv tím, že něco prezentuje jako nespravedlivé, nebo zneužít touhu po naději nabídkou jednoduchých řešení složitých problémů. Za druhé, celá řada kognitivních zkreslení funguje jako systematické chyby v uvažování: lidé vyhledávají informace potvrzující jejich stávající přesvědčení (konfirmační zkreslení), věří tomu, čemu věří ostatní (efekt stádovosti), spoléhají se na první informaci, i když je nepravdivá (kotevní efekt), a více důvěřují tomu, co opakovaně slyší (efekt familiarity).
Zjednodušující a manipulativní narativy ve skutečnosti nejistotu neřeší, ale naopak ji zesilují. Jedinci, kteří tato vysvětlení přijmou, zůstávají uvězněni v cyklu nejistoty, protože jsou i nadále náchylní k neustálým hrozbám živeným manipulativními narativy.
K tomu přistupuje ještě jedna vlastnost, která je pro kognitivní válku mimořádně významná: mozek miluje vysvětlení. Výzkumy pacientů s rozděleným mozkem ukázaly, že levá hemisféra systematicky konstruuje kauzální řetězce vysvětlení, aby zajistila pocit koherence. Neustále tvoří příčinné spojení mezi událostmi, „přičemž příliš nezvažuje, zda jsou její závěry pravdivé, nebo zcela vymyšlené“. A protože mozek zároveň preferuje stabilitu a předvídatelnost, překvapení a nečekané události ho uvádějí do stresu. Dezinformace tento mechanismus zneužívají zejména během krizí, jako jsou pandemie nebo teroristické hrozby, kdy vytvářejí klima strachu a nejistoty. V těchto momentech mozek zoufale hledá jakékoli vysvětlení, které mu vrátí pocit kontroly, a to i za cenu, že přijme vysvětlení nepravdivé.
Tyto přirozené vlastnosti lidského mozku, uzavírají autoři, „mohou sloužit jako brány pro kognitivní hackování, které nelze uzavřít“. Úplná ochrana je nedosažitelná. Budoucí obranná strategie NATO proto musí počítat s tím, že některé zranitelnosti prostě jsou a budou, a zaměřit se na ty, které lze alespoň částečně ovlivnit.
Kdo je ideální terč: čtyři kognitivní rysy, které z lidí dělají snadnou kořist
Dosud popsané zranitelnosti jsou vlastní všem lidským mozkům. Každý z nás je náchylný k emočním zkratkám, kognitivním zkreslením a touze po jednoduchých vysvětleních. Havlík a Horáček ale identifikují ještě druhou vrstvu problému: existují specifické kognitivní rysy a potřeby, které některé jedince činí vůči ozbrojeným informacím obzvláště zranitelnými. Nejde o diagnózy ani o poruchy, ale o vlastnosti, které se u lidí vyskytují v různé míře. Agresor je dokáže rozpoznat a cíleně na ně zacílit, zejména s pomocí umělé inteligence, která umožňuje mikrocílení dezinformací na konkrétní psychologické profily. Autoři identifikují čtyři takové rysy.
1. Kognitivní rigidita
je prvním a podle autorů nejnebezpečnějším. Jde o obtíž přizpůsobit se novému prostředí a přepínat mezi různými způsoby myšlení. Lidé s vysokou kognitivní rigiditou vykazují „neochvějnou jistotu ve svých přesvědčeních, která je činí vysoce odolnými vůči změně a méně ochotnými přijmout alternativní perspektivy“. Tyto jedince najdeme zvláště často mezi extremisty na obou stranách politického spektra, mezi nacionalisty, autoritáři a náboženskými konzervativci. Kognitivní rigidita je rovněž úzce spojena s pravicovým autoritářstvím, vírou v konspirační teorie, dogmatismem a černobílým viděním světa. Alarmující je její spojení s extremismem, podporou násilí a ochotou zemřít za ideologii. Jakmile takoví jedinci přijmou světonázor agresora, změna jejich vnímání se stává mimořádně obtížnou. Stávají se nejen oběťmi kognitivní manipulace, ale i cennými aktivy agresora, protože manipulativní narativy aktivně šíří dál a ospravedlňují agresorovy činy. V extrémních případech se mohou cítit být nuceni jednat proti vlastní vládě, médiím nebo lidem s odlišnými názory, a to až po ochotu k násilí.
V tomto kontextu hrají klíčovou roli narativy, které dokument označuje za jeden ze tří pilířů radikalizace. Narativ je konstruován tak, aby vzbuzoval strach, vyvolával spravedlivý hněv vedoucí k akci, budoval sebedůvěru v rozhodování a definoval „správné“ cíle, o které je třeba usilovat. Nabízí jednoduchá černobílá řešení, přisuzuje vinu a odpovědnost za vnímaný konflikt a poskytuje morální nadřazenost nejen agresorovi, ale i jednotlivým extremistickým aktivitám. Narativy jsou obzvláště nebezpečné, protože mohou vytvářet prostředí, které legitimizuje násilí a nabízí jedincům cestu ke slávě a uznání v rámci skupiny.
2. Potřeba unikátnosti
je druhým rysem. Lidé se zvýšenou potřebou odlišit se od ostatních projevují silný zájem o nekonvenční přesvědčení, zejména o konspirační teorie, které vnímají jako vzácné „vlastnictví“ odrážející jejich originalitu. Studie ukazují, že ti, kdo věří konspiracím, „mají často pocit, že disponují exkluzivními, málo známými informacemi o světovém dění“. Pokud se ozbrojeným informacím podaří oslovit narcismus těchto zranitelných jedinců a posílit jejich grandiózní sebeobraz, tito jedinci nejen posílí svou víru v manipulativní narativy, ale budou je aktivně šířit dál, aby tím předvedli svou výjimečnost. Agresor může tuto izolaci dále prohlubovat tím, že nabídne pocit příslušnosti k alternativní skupině nebo ideologii, čímž jedince ještě více oddálí od hlavního proudu společnosti a posílí jeho radikální přesvědčení.
3. Potřeba významu
je třetím rysem. Každý člověk touží cítit, že jeho život má smysl a že je důležitý. Tato potřeba zahrnuje i další podstatné dimenze lidské existence, jako je pocit kompetence a životního smyslu. Lidé mají tendenci ztrácet pocit vlastní důležitosti v obdobích stresu nebo traumatu, zejména když se cítí marginalizováni nebo diskriminováni. V kontextu kognitivní války mohou cizí agresoři tuto zranitelnost využít tím, že se prezentují jako obránci „správných“ hodnot a nabídnou jedincům cestu k seberealizaci, která často zahrnuje radikální nebo extrémní jednání. Autoři varují, že když se potřeba významu propojí s morálním „hackováním“, tedy s manipulací morálního uvažování jedince, „potenciál pro radikalizaci se stává obzvláště nebezpečným“. Takový jedinec, přesvědčený prostřednictvím ozbrojených informací, že hájit určité hodnoty nebo agresorovy činy je nejen správné, ale morálně nutné, se s mnohem větší pravděpodobností zapojí do extrémních akcí.
4. Potřeba kognitivní uzavřenosti
je čtvrtým rysem. Lidé s vysokou potřebou uzavřenosti preferují strukturu a předvídatelnost a pociťují větší stres v nepředvídatelných situacích. Jejich potřeba uzavřenosti je spojena s touhou po předvídatelnosti, „často uspokojovanou snadno dostupnými informacemi, které vedou k impulzivním rozhodnutím a ukvapeným závěrům“. Konspirační teorie a ozbrojené informace pak slouží jako rychlý lék na zvládání nejistoty během nečekaných globálních událostí, protože poskytují emocionálně přitažlivá a zjednodušená vysvětlení složitých problémů. Nabízejí pocit znovu získané kontroly a řádu, což zranitelným lidem umožňuje činit předpovědi v chaotickém světě.
Zbrojení nejistotou: jak agresoři zneužívají globální krize
Jedna z nejvíce znepokojujících částí dokumentu Havlíka a Horáčka popisuje, jak agresoři systematicky zneužívají globální krize k prohlubování nejistoty cílových populací. Zjednodušující a manipulativní narativy ve skutečnosti nejistotu neřeší, ale naopak ji zesilují. Jedinci, kteří tato vysvětlení přijmou, zůstávají uvězněni v cyklu nejistoty, protože jsou i nadále náchylní k neustálým hrozbám živeným manipulativními narativy. A co je ještě efektivnější: pro agresora je daleko výhodnější nejistotu cílové populace kontinuálně prohlubovat, čímž se tato populace stává stále zranitelnější vůči kognitivním útokům. Autoři tento postup nazývají „zbrojením globálních krizí“.
Jako příklad uvádí dokument uprchlickou krizi v letech 2015 a 2016. Generál Philip Breedlove v té době při svém svědectví před výborem amerického Kongresu pro ozbrojené síly zdůraznil, že Rusko a Asadův režim aktivně zneužívaly tuto krizi k destabilizaci Evropské unie. Ruské dezinformační kampaně tehdy nasadily tři odlišné narativy. „Blame narrative“ obviňoval Evropu a USA z odpovědnosti za krizi a tvrdil, že EU selhala v ochraně svých občanů a je součástí spiknutí k zničení evropské civilizace. „Threat narrative“ živil obavy z klesající bezpečnosti Evropy a opakovaně varoval před nevyhnutelnou islamizací, přičemž tyto obavy byly zesilovány vymyšlenými příběhy, jako byl případ „Lisa“, kdy třináctiletá dívka ruského původu byla falešně uváděna jako unesená a znásilněná. Ruská státní média a politici, jako ministr zahraničí Lavrov, tento případ využili k posílení narativu o selhání německých úřadů v ochraně občanů před migranty. Třetí, „security narrative“, pak prezentoval Rusko jako jediného věrohodného poskytovatele bezpečnosti pro evropskou populaci, ochotného zasáhnout a chránit Evropany před nevyhnutelným nárůstem kriminality a islamizací.
Tyto posuny ve vnímání reality jsou v souladu s dlouhodobými strategickými cíli Ruska, které usiluje o oslabení západních demokracií a podkopání mezinárodních organizací jako EU a NATO.
Pandemie COVID-19 se stala dalším zbrojením globální krize. Ruské dezinformační kampaně zkreslovaly vnímání viru, podkopávaly důvěru v ochranná opatření a přispívaly k váhavosti vůči očkování, čímž výrazně brzdily úsilí o dosažení kolektivní imunity. Zdravotničtí experti byli cíleně diskreditováni, šířily se falešné léky na COVID-19 a Západ, zejména USA, byl obviňován z vytvoření a rozšíření viru jako biologické zbraně. Stejně jako při uprchlické krizi bylo Rusko prezentováno jako benevolentní poskytovatel pomoci, kterému v tom aktivně brání státy EU.
Zbrojení globálních krizí je podle autorů mocným nástrojem kognitivní manipulace, který usnadňuje postupné posuny ve vnímání reality celých populací. V této zmanipulované realitě jsou cizí agresoři opakovaně vykreslováni jako benevolentní poskytovatelé pomoci, kterým nespravedlivě brání zkorumpované evropské vlády, EU a USA. Tyto posuny ve vnímání reality jsou v souladu s dlouhodobými strategickými cíli Ruska, které usiluje o oslabení západních demokracií a podkopání mezinárodních organizací jako EU a NATO.
Morálka jako zranitelnost: nejnebezpečnější zbraň
Za nejnebezpečnější taktiku na kognitivním bojišti autoři považují manipulaci morálního uvažování. Konstrukcí narativů, v nichž je agresor prezentován jako oběť nespravedlivého jednání, mohou cizí manipulátoři nejen upevnit zkreslené vnímání reality, ale také vštípit hodnoty, které se zranitelní jedinci cítí být nuceni hájit a bránit.
Autoři jsou v tomto bodě mimořádně explicitní: „Pokud agresor úspěšně zmanipuluje pocit morální povinnosti jedince, kognitivní bitva je fakticky vyhrána.“ Takový jedinec nebude jen hájit agresorův světonázor, ale bude ospravedlňovat i jeho činy, bez ohledu na to, jak extrémní mohou být. Poháněn pocitem morální povinnosti zesíleným ozbrojenými informacemi může dojít k radikalizaci a vnímat extrémní činy ve prospěch cizího agresora nejen jako cestu k vlastní důležitosti, ale i jako službu „vyššímu“ účelu.
Centrálním nástrojem této taktiky je narativ „rusofobie“. Ten u náchylných jedinců spouští morální emoce jako soucit, vnímání nespravedlnosti a spravedlivý hněv. Globální narativ oběti staví Rusko do pozice nevinného terče Západu: Panama Papers jsou rámovány jako americké spiknutí k zabavení offshore majetku a destabilizaci Ruska. Ruská zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Moskalkovová tvrdila, že Západ využívá otázky lidských práv jako formu vydírání k destabilizaci Ruska. Tento narativ oběti je neustále používán k vysvětlení mezinárodní izolace, padajících cen ropy a sankcí jako součásti západního plánu ke zničení Ruska. Na individuální úrovni pak rusofobie slouží k vytváření příběhů o Rusech na Západě jako obětech diskriminace a pronásledování, od údajného odepření lékařské péče v německých nemocnicích po tvrzení, že ukrajinští nacionalisté rozdávají otrávené bonbóny ruským dětem v Německu.
Kognitivní válka není vzdálenou hrozbou. Je tady, a s nástupem AI se zásadně promění, protože dezinformace šité na míru umělou inteligencí budou zneužívat lidské kognitivní zranitelnosti s dosud nevídanou přesností.
Rusofobie byla rovněž využita k ospravedlnění invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Putin vznesl neopodstatněné tvrzení o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Donbasu od roku 2014. Ačkoli byla tato tvrzení široce odmítnuta jako neopodstatněná, představovala vyvrcholení dlouhodobé dezinformační kampaně zaměřené na vytvoření záminky pro vojenskou akci. Podobné taktiky byly dříve použity k legitimizaci anexe Krymu v roce 2014. Ukrajinci byli stále častěji vykreslováni jako váleční zločinci odpovědní za zvěrstva, včetně zřizování masových hrobů či ukřižování dětí. Tento narativ byl posilován obviněními z nacismu, přičemž ruští představitelé volali po „denacifikaci“ Ukrajiny a označovali její vládu za „nacistickou/fašistickou juntu“ nebo za „narkomany a neonacisty“ pod kontrolou USA.
Uchvácení morálního uvažování je podle autorů pravděpodobně jedním z nejvýznamnějších cílů kognitivní války. Když se morální uvažování stane vstupní branou k radikalizaci, narativy legitimizující násilí a extremismus poskytují jedincům pocit morální správnosti. To slouží jako kritický motor šíření extremistických ideologií včetně terorismu, neboť jedinci dospívají k přesvědčení, že násilné činy jsou ospravedlnitelné a nezbytné ve jménu vyššího morálního účelu.
Výzva pro NATO
Závěr dokumentu je jasným apelem na akci. Havlík a Horáček konstatují: „Kognitivní válka není vzdálenou hrozbou. Je tady, a s nástupem AI se zásadně promění, protože dezinformace šité na míru umělou inteligencí budou zneužívat lidské kognitivní zranitelnosti s dosud nevídanou přesností.“
NATO podle autorů musí podniknout několik klíčových kroků. Za prvé uznat kognitivní zranitelnosti lidského mozku a přijmout fakt, že je nemožné bránit každou jednotlivou zranitelnost, zejména ty, které jsou přirozené, jako je neschopnost kontrolovat vůlí svou percepci, emocionální reaktivita, potřeba vysvětlení a touha mozku po stabilitě. Za druhé zaměřit se na strategické oblasti, zejména na zmírňování nejistoty během globálních krizí. Anticipací pravděpodobných dezinformací, které budou tyto krize zneužívat, může NATO proaktivně bránit populace proti škodlivým narativům. Tím se sníží schopnost dezinformací získat trakci a omezí se zneužívání nejistoty, jedné z klíčových kognitivních predispozic k manipulaci. Za třetí čelit nebezpečné taktice morální exploitace, kdy agresoři manipulují s pocitem morální povinnosti jedinců k radikalizaci a extremistickému jednání na základě zkreslené reality vytvořené agresorem.
V neposlední řadě autoři navrhují, aby NATO prozkoumalo vývoj obranných AI technologií. Například „AI poháněné digitální persony by mohly pomoci snižovat nejistotu uživatelů tím, že by jim poskytovaly důvěryhodné a konzistentní informace a zároveň prováděly obranná cvičení proti dezinformacím“, přičemž by braly v úvahu kognitivní náchylnosti jednotlivých uživatelů. Takové nástroje by nejen posílily kognitivní odolnost populací, ale také by lidem umožnily rozpoznávat kognitivní manipulaci a úspěšně jí odolávat.