Kamil Princ, temný vydavatel temné umělecké revue Smrtisyn se naši redakci rozhodl seznámit se základy dekadentního myšlení. Smrtelník s touto filosofií sice důrazně nesouhlasí, protože povahu reality vnímáme velmi jinak, ale přesto jsme rádi za tento dramatický úvod do verze světa, ve kterém nemůže dopadnout dobře vůbec nic. Pokud totiž s něčím nesouhlasíme, je vždy dobré vědět s čím. Zároveň nás tyto literární proudy baví jako umění. (Mimochodem — podle některých zdrojů, slovo „umění“ pochází od slova „umělý“, nikoliv „umět“ — a podobně je to i v anglickém jazyce.) VAROVÁNÍ: Tento text může slabším povahám ovlivnit pohled na svět!
* * *
„Marnost všech marností, řekl kazatel, marnost všech marností, všechno je to marnost. […] Tu jsem začal nenávidět život, protože je pro mě špatné to dílo, které se koná pod sluncem. Je to všechno totiž jen marnost a honba za větrem.“ Takto zachmuřeně promlouvá biblická kniha Kazatel. Stejně tak básník Václav Chaloupecký pod svým anarchistickým pseudonymem V. Ch. Banjon proklíná život a svět: „Na nebi tma… Svit pohas hvězd… / A mně tak smutno, smutno jest. / Vím, vše je marno – marno – –“.
Vydejme se po pavoučím vláknu historie dekadence, kde spolu jako dvě morové šelmy zápolí filozofický nihilismus a pesimistická metafyzika. Je vše marností, protože existence nemá smysl? Nebo je zdrojem této marnosti právě onen smysl bytí, jenž je z podstaty tragický a člověku nepřátelský? Pojďme si stručně představit pozice obou těchto vzájemně kontradikčních, byť obdobně misantropních myšlenkových gardů. Co za prudký jed obsahuje jejich škorpioní osten?
Nihilismus tvrdí, že lidský život postrádá smysl (existenciální nihilismus), nic nelze pravdivě poznat (epistemologický nihilismus), neexistují objektivní hodnoty jako dobro a zlo (axiologický nihilismus) a realita je sama o sobě prázdná a nicotná (ontologický nihilismus). Filozofický nihilismus je tedy inherentně negativní teze s postulátem, že svět nemá konkrétní význam a pravda je stejně jako ostatní abstraktní koncepty jen kolektivně oslavovanou, avšak vnitřně prázdnou chimérou typu Stirnerova spuku.
Vedle egoisty Maxe Stirnera a jeho radikálního individualismu (vše jsou přeludy, existuje jen jedinec a jeho vůle) byli čelními představiteli nihilismu Friedrich Nietzsche (smrt Boha a krize hodnot), Emil Cioran (existence je v zásadě nesmyslná), Fjodor Dostojevskij (pokud Bůh neexistuje, vše je dovoleno) a další ruští materialisté 19. století, jako Černyševskij a Pisarev, odmítající náboženství, metafyziku i tradiční morálku, hodnotíce člověka výhradně z hlediska svého praktického přínosu.
Lidské „Já“ je halucinací Boha trpícího disociativní poruchou identity. A Hospodina nelze definovat vírou, nýbrž diagnózou.
Nihilismus však není žádný moderní vynález, ale sahá až do antiky. Už sofista Gorgiás z Leontín ve svém spisu O nejsoucím čili o přírodě stanovil tři základní věty fundamentální negace: „1. Nic není; 2. i kdyby bylo, člověk by to nemohl uchopit (poznat); 3. i kdyby to uchopil, nemohl by to sdělit a vysvětlit druhým.“ Taktéž skeptici Pyrrhón a Sextos Empirikus nevěřili v pravdu a zpochybňovali možnost poznání skutečnosti, čímž předznamenali Immanuela Kanta o neuvěřitelných 1 500 let.
Může snad být ještě něco hrůznějšího a depresivnějšího než nihilismus se svou absolutní negací všeho a všech? Ó, ano, může – pesimistická metafyzika! Jedná se o filozofickou pozici, podle níž je samotná struktura bytí strastiplná a vůči člověku krutá a destruktivní. Nehlásá pouze absenci smyslu, ale hodnotí bytí jako aktivně zlé, bolestné, a tudíž nežádoucí. Typickými znaky jsou tvrzení, že strast je základním rysem existence, zemřít je ve všech ohledech lepší, než žít, a utrpení je strukturálně zakotveno ve světě coby start i cíl naší trnité pouti života, na jejímž konci čeká šibenice, na níž se budeme houpat.
Význačnými jmény pesimistické metafyziky jsou Arthur Schopenhauer (žijeme v otroctví slepé vůle k životu), Philipp Mainländer (Bůh spáchal sebevraždu, existence je omyl), Julius Bahnsen (bytí je nekonečný konflikt protichůdných sil), Peter Wessel Zapffe (člověk je zvíře, které dostalo příliš velký mozek), Eduard von Hartmann (žijeme v tom nejhorším možném světě) a David Benatar (je mnohem více utrpení než potěšení, příchod na svět je vždy újmou). Všichni se shodnou na tom, že se máme těšit na vlastní smrt a že by bylo nejlepší, kdyby lidstvo co nejdříve vymřelo. Jak pravil básník Giacomo Leopardi: „Smrt není zlo, protože nás osvobozuje od všeho zla, a zatímco nám bere dobré věci, bere nám také touhu po nich.“
Vztah obou pozic je v jádru rozporuplný – zatímco nihilismus deklaruje totální absenci smyslu bytí, pesimistická metafyzika považuje za základ existence bolest a zmar. Existuje však jeden myšlenkový směr, který je s to obsáhnout superpozici obou těchto stavů, a to monistický idealismus („Já“ je jediná realita) lihem macerovaného požírače mrtvých krys, vulgárního filozofa Ladislava Klímy. Klíma tvrdí, že objektivní realita neexistuje a vše je solipsistní projekcí vůle jediného absolutního Já, které si přeje trpět, aby neztratilo svou individualitu. Toto svrchované, avšak osamělé egodeistické Já je Bohem, který sám se sebou ludibrionisticky hraje iracionální masochistkou hru.
Stvořitelské Já by ve své nekonečné, neomezené a ničím nepodmíněné podobě bylo inherentně rozerváno vlastní velikostí a nekonečností. Proto si musí vytvořit umělé hranice a hostilní iluzorní svět, který klade odpor. Absolutno bez diferenciace je prázdné, neprožívané, a tudíž mrtvé. Já je pak v klímovském pojetí sebepoškozujícím se božstvím. Klíma přijímá utrpení jako matrici bytí, leč bez jakékoliv ontologické hodnoty. Bolest je přítomna, aby mohla být přítomnost. Není pokáním, očištěním, seberozvojem ani cestou k vykoupení. Neexistuje konečný „happy end“, neexistuje návrat do klidu, neexistuje žádný záměr ani cíl.
Pakliže jediným algoritmem existence je umožnit sebe samu, nejedná se o skutečný účel, ale spíše o vedlejší produkt, takže můžeme hovořit o nihilistické metafyzice, jejímž smyslem je apriorní destrukce možnosti jakéhokoliv potenciálního smyslu. Prožívaná agonie pak není důsledkem dopadu kladiva bytí, ale jeho konstituční podmínkou. Lidské soužení coby hračka ludibrionismu tedy nepředstavuje přechodnou fázi, nýbrž trvalý modus bytí. Proč? Protože konec hry znamená konec prožívání, prázdnotu a nudu univerza vedoucí k jeho spasmu a atrofii. Čtěme v Zarathustrovi: „Tak promlouvám k záhrobníkům. Utrpení to bylo a nemohoucnost – tím stvořena byla všechna záhrobí; a oním krátkým šílenstvím blaha, jehož zakusí jen ten, kdo trpí nejvíce. Mdloba to byla, jež jediným skokem, smrtelným skokem chce k nejzazšímu cíli, nebohá nevědomá mdloba, jež nechce už ani chtíti: ta stvořila všechny bohy a všechna záhrobí.“
Co je tedy poselstvím této kombinatoriky nihilismu a metafyziky? Z Klímova myšlení metastázuje sice nevyřčený, leč ve stínohře ludibrionismu obsedantně tušený závěr, že lidské Já je halucinací Boha trpícího disociativní poruchou identity. Disociace je dle všeobecné definice obranný psychický mechanismus, při kterém dochází k nevědomému odpojení či narušení integrace vědomí, paměti, identity nebo vnímání okolí, často jako reakce na trauma nebo extrémní stres. Projevuje se stavy jako depersonalizace (odcizení od sebe), derealizace (neskutečnost světa) nebo výpadky paměti (amnézie). Hospodina nelze definovat vírou, nýbrž diagnózou.
Je člověk skutečně Bohem, který se zbláznil, aby ožil? Samotný Klíma má na genezi lidství poněkud surovější názor: „Nepovstal člověk už ani z opice, ale splácán byl z hoven.“ Člověk je hovno, které se samo vysralo – toť nejsvětější kosmogonická pravda, lze-li ještě s přízrakem pravdy s vážnou tváří nakládat… Proč nás to znechucuje, a zároveň perverzně dráždí? Proč je v ontologickém horror vacui černá díra, jež nás vtahuje do svého hrobu? Jak je možné, že jsou nihilistické elegie „na ničem nezáleží“ a metafyzicky pesimistické „utrpení je fundamentem existence“ dvěma obřími prsy překypujícími jedem, z nichž jako Romulus a Remus heideggerovsky vrženi do Tibery života opojně sajeme opiové mléko?
Jsou to totiž dva záchranné kruhy v žumpě lží moderního světa, který prasklinu našich zlomených srdcí lepí laciným cementem impotentních frází typu „najdi si smysl“, „buď pozitivní“ a „pracuj na sobě“. Naproti tomu nihilismus a pesimismus představují poslední radikálně upřímné pilíře, podpírajících náš Parthenón bortící se po ztrátě dysfunkčních jistot. Jsou gilotinou falešného optimismu, demoliční koulí naivních ideologií (národní, náboženské, ekonomické…) a spartakovským povstáním proti jařmu společenských očekávání („musíš udělat kariéru, založit rodinu…“).
To, že život nemá objektivní smysl, může být pro mnoho lidí ta největší úleva.
„Vnímám svou kůži jako hranici a okolní svět jako drtič,“ napsal něžně chlípný cynik, Michel Houellebecq. Tam, kde nás svěrací kazajka society drtí jako železná panna, abychom se stali homogenními, do sebe zapadajícími kolečky v mechanismu konzumní postkultury, pesimistický nihilismus zasmušile odpovídá: „Možná s tebou není nic špatně. Možná je špatně tenhle svět.“ Vědomí, že spousta utrpení je zbytečná a žádná vyšší instance jako Bůh, evoluce nebo Hegelův absolutní duch to nakonec nespraví, je odvahou prohlédnout do vlastní rakve a přijmout možnost, že žijeme v naprosto absurdním a lhostejném vesmíru, do něhož by bylo lepší se nenarodit.
Nejzanícenější ránou a největší torturou je ovšem drastický fakt, že do nás byla jako ďábelský šém vložena touha po smyslu a po jeho hledání. Ta ale nikdy nemůže být naplněna. Nevadilo by, že svět nemá smysl, kdyby v nitru člověka nebyl imperativ po něm marně prahnout a plazit se po čtyřech skrz střepy a žhavé uhlíky za jeho mýdlovou bublinou, jež praskne, jakmile se jí dotkneme. Snad za nás uroní pár slz aspoň hřbitovní červi, až budou lukulsky hodovat na naší mršině. Však my všichni jsme zároveň červy i bohy, jak poznamenal Ernest Becker ve své knize Popření smrti.
Tak pravím Já,
Kamil Princ