Claude-Henri de Rouvroy, hrabě ze Saint-Simonu, se prý už jako mladík nechával každé ráno budit jedinou větou, kterou měl sluha pronést vždycky stejně: vstávejte, pane hrabě, čekají vás velké věci. Narodil se do zchudlé větve jedné z nejstarších francouzských šlechtických rodin a bratrancem jeho děda byl Louis de Rouvroy, vévoda ze Saint-Simonu, jehož paměti z dvora Ludvíka XIV. se čtou ve Francii dodnes. Jmění si udělal sám, spekulací s vyvlastněným církevním majetkem za francouzské revoluce, a zbohatl tak rychle, že si na počátku 19. století vydržoval salon, do kterého zval vědce, financoval pokusy, platil práci, o které si myslel, že ji Francie potřebuje, a k tomu vedl život, který jeho životopisci shodně popisují jako nezřízený.
Hrabě byl přesvědčen, že francouzská revoluce srazila na kolena staré autority, církev i šlechtu, a na jejich místo nepostavila žádné nové vedení. Saint-Simon nabízel náhradu: ať společnost řídí ti, kdo něco umějí a něco vyrábějí, tedy vědci, inženýři, bankéři, zemědělci a řemeslníci, protože na jejich práci se dá shodnout bez hádky. V roce 1803 vše sepsal do knihy Lettres d’un habitant de Genève à ses contemporains a navrhl v ní Newtonovu radu zasvěcenou pokroku lidského ducha. Má mít 21 vyvolených členů, nemá patřit žádnému státu a má sjednotit znesvářené evropské národy na půdě vědeckých faktů; upsat se k ní může kdokoli, financovat se má sbírkou na Newtonův hrob a její vznik ohlašuje Saint-Simon jako rozhodnutí, které mu ve snu sdělil Bůh.
Nejznámější je ovšem desetistránková úvaha, kterou v listopadu 1819 otiskl v prvním sešitu časopisu L’Organisateur pod názvem První výňatek z Organisateuru a které jeho žáci začali říkat Parabola. Stojí na dvou předpokladech. Ztratí-li Francie během jediné noci padesát nejlepších fyziků, chemiků, fyziologů a matematiků, k tomu po padesáti nejlepších básnících, malířích, sochařích, hudebnících a literátech, po padesáti nejlepších zednících, tesařích, truhlářích, kovářích, zámečnících, nožířích a slévačích, k nim padesát bankéřů, dvě stě obchodníků a šest set zemědělců, tedy „celkem tři tisíce nejlepších učenců, umělců a řemeslníků Francie“, stane se z ní podle Saint-Simona „tělo bez duše“ a zůstane podřadná vůči národům, se kterými soupeří. Ztratí-li místo nich královskou rodinu, všechny ministry, referendáře Státní rady, maršály, kardinály, biskupy a kanovníky, prefekty, úředníky ministerstev, soudce a k tomu deset tisíc nejbohatších vlastníků z těch, kdo žijí po šlechticku, pak „ztráta třiceti tisíc osob pokládaných za nejdůležitější ve státě by je zarmoutila jen ve smyslu čistě citovém“, protože státu z ní nevzejde žádná škoda. Hodnota člověka se v té úvaze měří tím, co po něm zbude. Vládnout pak znamená spravovat, tedy dělat práci technickou, kterou má na starosti ten, kdo jí rozumí. Saint-Simon tím měl na mysli sbor se stanovami, jednacím řádem a jménem, ve kterém se schopní sejdou a začnou rozhodovat. Podobný návrh se od té doby vrací v různých podobách a nejvíce samozřejmě v souvislosti s AI.
Kdo staví, ten rozhoduje
Mark Zuckerberg, šéf Mety, vydal letos v srpnu AI manifest s názvem The Future is for Everyone a podtitulem Cesta k pozitivní budoucnosti s umělou inteligencí a v tomto svém textu má Saint-Simonovu Parabolu skoro v témže tvaru. Píše, že nové myšlenky a velké skoky vpřed „jen zřídka vzejdou ze zavedených institucí samotných“, a jmenuje „bratry v dílně na jízdní kola, kteří věřili, že lidé mohou létat“, k nim knihařského učně bez vzdělání, který přišel na to, jak vyrábět elektřinu, a kluka v garáži, který si myslel, že osobní počítač může mít každý. Zuckerberg je přitom opatrnější než hrabě Saint-Simon, protože instituce nevyřazuje, pouze o nich píše, že samy už nestačí. A rozhodovat mají spíš ti, kdo něco staví, čímž má samozřejmě na mysli stavitele datových center a modelů, které se v nich mají vytrénovat, tedy budoucí superinteligence se schopnostmi, které přesahují lidskou kapacitu tvořit a objevovat.
Následující řádky čtěte jako prodejní prezentaci, protože to prodejní prezentace je. Zuckerbergův text je označovaný jako AI manifest, Bill Gates o pár týdnů později zveřejnil esej The turbulent AI era is here. The choices we make now are critical a média o něm hovoří jako o varování. V mezičase přibyly další texty téhož druhu, jako třeba rozhovor Sama Altmana před vydáním modelu GPT-6 Astra. Všechny texty ale mají obdobnou stavbu: co nabízíme, co se může pokazit, co s tím (ne)uděláme. Zuckerbergův text ji má nejúplnější, a proto slouží dál jako hlavní exemplář.
Doomklauzule: riziko zániku lidstva, které do svého AI manifestu zapíše sám ten, kdo AI staví, a tím se zbaví obvinění.
Osobní monokultura: každý má vlastního agenta, který mu zlepšuje život, a protože zlepšit jde jen to, co se dá změřit, vypadá nakonec miliarda různých životů stejně.
Superschopnost jako služba: nadlidská schopnost dodávaná přes rozhraní a po infrastruktuře, která trvá tak dlouho, jak dlouho si ji platíte.
Určující otázky naší doby podle Zuckerberga znějí: „kdo bude mít přístup k superinteligenci a k čemu ji nasměrujeme“. Bude prý centralizovaná a vyhrazená několika institucím, nebo z ní bude nástroj, který posílí každého? Zbytek dokumentu je odpovědí. Zuckerberg nabízí vizi osobního agenta, který bude pracovat nepřetržitě na vašich vztazích, zdraví, kariéře, financích i domácnosti a bude dostupný přes libovolné zařízení včetně brýlí. Dále nástroje na tvorbu, na zakládání firem a na vědecký výzkum, který je uveden větou, že „každý bude brzy mít superschopnosti vynálezce“. A také učitele s doktorátem z každého oboru a s neomezenou trpělivostí, k čemuž Zuckerberg dodává, že takovou pomoc dnes mají jen děti rodičů, kteří si ji zaplatí. Slovo superschopnosti v eseji není nadsázka ani vtip, ale čistý popis produktu. Přístup k superinteligenci má být zdarma, nebo za cenu, kterou určí dynamická aukce výpočetního výkonu, tedy trh, na kterém si uživatelé přihazují o strojový čas a který má podle manifestu zaručit každému nejnižší možnou cenu a zároveň zajistit, aby se kapacita využívala k tomu, co lidé společně považují za nejcennější.
Zuckerberg tedy vcelku odmítá i představu, že by šlo technicky vyladit jednu hodnou superinteligenci, a zdůvodňuje to větou, kterou by podepsal kdejaký politický filozof: „lidstvo není monokultura“. Lidé mají různé hodnoty, ty hodnoty znamenají různé kompromisy a žádné technické řešení nemůže současně vyhovět protichůdným zájmům všech, takže „žádná jediná benevolentní superinteligence neexistuje“. Místo ní navrhuje rovnováhu moci: čím víc lidí bude mít vlastního AI agenta, tím spíš se ti agenti budou navzájem hlídat, tak jako se v ekonomice hlídají soupeřící zájmy. Zdůvodňuje to i tím, že dějiny demokracie žádnou jedinou objektivní odpověď na otázku, co je nejlepší život, nenašly, a proto je nejlepší „nechat lidi rozhodovat, na čem v jejich vlastním životě záleží“.
Překvapuje ho prý, jak je „diskuze mnoha z těch, kdo AI vyvíjejí, plná zkázy“, a nechápe, „proč by kdokoli, kdo věří, že AI zlikviduje většinu pracovních míst a velkou část významu lidstva, spěchal takovou budoucnost postavit“. Zároveň vyjmenovává i všechno, co se může pokazit, a dělá to suše, jako když se někde v zasedačce prezentují výsledky za uplynulé čtvrtletí. V podání toho, kdo se účastní závodů o AI, jde o doomklauzuli: varování před riziky, které vyslovuje ten, kdo je způsobuje, a tím je zároveň odbývá, protože vyslovené varování ho zbavuje pozdějšího obvinění a stává položkou v nabídce nového AI modelu nebo produktu.
Nejčistší podobu má doomklauzule tam, kde se mluví o konci lidského druhu. Varování v tomto případě vydávají ředitelé firem, které tu technologii staví, nebo lidé, kteří AI laboratoře opustili. Jacob Coxon, výzkumník, který v září 2026 odešel z firmy Anthropic, ke svému odchodu napsal, že „lidé, kteří AI staví, upřímně věří, že nás může do konce dekády všechny zabít“, a dodal, že to není marketingový trik. Kdo je pod tlakem AI závodu, musí podle něj přeskakovat kroky v kontrole. Bill Gates ve svém varování napsal, že i v nejlepším případě bude přechod do věku umělé inteligence jedním z nejturbulentnějších období lidských dějin a že nevidí nikoho, kdo by se na něj připravoval.
Meta se jmenuje podle Metaverza ze Snow Crash, satirického románu Neala Stephensona, ve kterém se stát rozpadl, správu života převzaly korporátní franšízy a virtuální svět je útěchou pro ty, kterým z fyzického nezbylo nic.
Zuckerberg také vypočítává, co se může pokazit, ale samozřejmě v klidném tónu. Ztrátu pracovních míst uvádí jako obavu, kterou vzápětí odmítá, protože podle něj vzniknou nová místa a zaměstnanost časem poroste; připouští jen, že lidé se budou muset přizpůsobit a že to bude náročné. Zároveň superschopnosti, které vědcům umožní navrhovat nové léky, umožní jiným navrhnout škodlivé sloučeniny. Přibudou kybernetické útoky, vládní tyranie a dohled nad občany. A otevře se i otázka, jestli si lidstvo nad superinteligencí udrží kontrolu, tedy scénář, ve kterém systém schopný vylepšovat sám sebe ovládne větší efektivní výpočetní kapacitu než všichni ostatní dohromady. Pak přijdou opatření: nezávislá správní rada, která má schvalovat bezpečnostní kritéria, a obecní úmluva pro místa, kde datová centra rostou, s dobře placenými místy, investicemi do škol a příslibem, že ceny energie neporostou.
Na téže logice doomklauzule stojí i soustředění moci nad superinteligencí u několika málo firem. Zuckerberg píše, že představa, podle níž je jedinou bezpečnou cestou krajní koncentrace moci, je sama o sobě problematická, a dodává, že drží-li tu moc malý počet jednotlivců, firem, vlád nebo sama umělá inteligence, dopadne to pro všechny ostatní hůř. Meta je samozřejmě jednou z těch několika málo firem, což Zuckerberg ví. Řešení, které nabízí, zní, že Meta svou moc rozptýlí tím, že postaví datová centra za desítky miliard dolarů, vytrénuje model, který nikdo jiný vytrénovat nemůže, a jeho užívání otevře miliardám lidí. Sám k tomu píše, že „nejde o technologický princip, jde o rovnováhu moci“, což je věta, kterou by v dokumentu o výpočetní infrastruktuře jen tak nikdo nečekal.
Slovník od Supermana
Rovnováha moci (balance of power) je pojem z diplomacie a týká se států, které se navzájem drží v šachu, a Zuckerberg ho do svého tématu přenáší vědomě. Zároveň ale slibuje superschopnosti (superpower), a to je slovo z jiného rejstříku, byť v angličtině pojmenovává obojí, člověka i mocnost. Takhle nadnesený slovník si technologický průmysl běžně půjčuje ze science fiction jen jako estetickou nálepku. Meta se jmenuje podle Metaverza ze Snow Crash, satirického románu Neala Stephensona, ve kterém se stát rozpadl, správu života převzaly korporátní franšízy a virtuální svět je útěchou pro ty, kterým z fyzického nezbylo nic. Superschopnosti žánr sci-fi nabízí formou superčlověka od dob Supermana, jehož předloha je odvozena od bájných postav Samsona a Herkula. Supermana představili Jerry Siegel a Joe Shuster poprvé v roce 1933 v amatérském časopise v povídce Vláda Superčlověka. Hlavní postavou je tulák Bill Dunn: vědec si ho vybere jako pokusnou osobu, dá mu sérum, Dunn získá schopnost telepatie a schopnost vidět na libovolnou vzdálenost, pokusí se s nimi ovládnout svět, ale účinky séra nakonec vyprchají. O pět let později se Superman objevil znovu, v prvním sešitu časopisu Action Comics z června 1938, na jehož obálce zvedá muž v modrém trikotu nad hlavu automobil. Tentokrát však Superman své schopnosti zdědil.
Superschopnosti, které majitelé AI firem slibují, se budou dodávat přes rozhraní a po infrastruktuře formou superschopnosti jako služby: schopnost, která trvá tak dlouho, dokud si ji platíte nebo dokud se nezmění všeobecné podmínky, které jste odklikli při registraci. V knize Hypernormal, kterou jsme psali s Alexandrem Brunou, jsme hypernormalitou nazvali stav, kdy technologie, které zásadně mění naše prostředí, používáme tak běžně, jako by na nich nebylo nic zvláštního. Superschopnost jako služba patří do tohoto hypernormálního prostředí. Nadlidská schopnost se objednává jako předplatné hudby a dodávají ji superhumans, první třída stratifikované společnosti AI éry: lidé, kteří vlastní a kontrolují data, algoritmy a výpočetní kapacitu, nejsou nijak biologicky nadřazení a jejich schopnosti jsou znásobené přístupem k technologiím, které ostatní nemají.
Pletený svetr
Představme si tedy, že toto všechno se vyplní. Modely se vytrénují, AI agenti běží nepřetržitě, poradí si se vztahy, zdravím, kariérou, financemi i domácností a superschopnosti vynálezce má opravdu každý. Dejme tomu, že nedojde ani k žádné katastrofě a stroje budou poslušně sloužit. Kde bude v takové budoucnosti místo pro lidskou činnost, která nikam nesměřuje a po které nic nezůstane?
Tím myslím třeba hraní partie karet jen tak, okliku cestou domů nebo pátrání v papírovém bookletu po tom, kdo hraje na baskytaru na desce, kterou zrovna posloucháte. Na gymnastických závodech jsem nedávno viděl starší ženu, která celou dobu pletla svetr. Seděla v hledišti, po očku sledovala vnučku na ploše a jehlice jí přitom jely samy. Spočítat se to dá snadno: upletení trvá asi měsíc, svetr by se dal koupit levněji a ten čas přece mohl padnout na budování superschopností. Jaký to tedy mělo smysl?
V roce 1795, tedy zhruba ve stejné době, kdy Saint-Simon uvažoval o technické správě států, vydal Friedrich Schiller Listy o estetické výchově člověka, v nichž píše, že člověka táhnou dvě protichůdné síly. Jedna ho drží u toho, co prožívá a cítí teď a co za chvíli pomine, druhá ho žene k abstraktnímu řádu. A obojí spojuje jedině hra. Vyvozuje z toho, že člověk si hraje jen tehdy, když je v plném smyslu slova člověkem, a že je plně člověkem jen tehdy, když si hraje. Tomáš Akvinský zařadil ve 13. století mezi ctnosti eutrapelii, tedy umění hrát si dobře a ve správnou chvíli, a člověka, který si nikdy nehraje, měl za stejně poškozeného jako toho, kdo nikdy nepracuje.
AI agent pracuje jen na tom, co se dá zlepšit, a zlepšit se dá jen to, co se dá změřit. Jako superinteligence je nám nabídnuto budování vlastního skóre.
Ve dvacátém století se navázalo tvrzením, že ze hry vzešly právo, básnictví i válka a že hra není odpočinek po civilizaci, ale její zdroj. Britský dětský psychoanalytik Donald Winnicott k tomu v roce 1971 dodal, že hraní je způsob, jakým si člověk každý den udržuje pocit, že je skutečný. Opak nazval poddajností: život podle cizího scénáře, ve kterém se nic neriskuje a nic vlastního nevzniká, a napsal, že většina lidí žije právě tak, jako by byla lapena v tvořivosti někoho jiného nebo stroje. Psal to samozřejmě v době, kdy osobní počítače neexistovaly. Filozof C. Thi Nguyen popsal, co se s hrou stane, jakmile se k ní připojí skóre, a říká tomu zachycení hodnoty: zjednodušená a dobře čitelná hodnota pohltí činnost, které měla sloužit. Běhání kvůli pořadí nebo výsledkům v aplikaci typu Strava zastiňuje pravý důvod, který stál na začátku běhání. Meditační aplikace počítají minuty ztišení, deníkové aplikace hlídají pravidelnost a spánek dostane ráno známku jako písemka ve škole. Skóre přitom nikdo nevnucuje. Člověk si ho zapne sám, protože je přece příjemné vidět, jak si vede.
Zuckerberg přitom říká, že dějiny nenašly jedinou objektivní odpověď na otázku, co je nejlepší život, a že proto je nejlepší nechat lidi rozhodovat, na čem v jejich vlastním životě záleží. Je to hezká věta a dalo by se snad i věřit, že ji myslí vážně. Hned pod ní stojí, na čem pro vás bude agent pracovat: na vztazích, na zdraví, na kariéře, na financích a na chodu domácnosti. V tomto seznamu není místo pro nic, co člověk dělá zbytečně pro nic za nic. A nemůže být, protože AI agent pracuje jen na tom, co se dá zlepšit, a zlepšit se dá jen to, co se dá změřit. Jako superinteligence je nám nabídnuto budování vlastního skóre. Je to osobní monokultura: Zuckerberg odmítl samojedinou superinteligenci s tím, že lidstvo není monokulturou, a místo ní nabízí miliardu agentů, z nichž každý pěstuje na jednom člověku totéž —totiž to, co se dá změřit. Miliarda různých skóre je ve vytyčených oblastech našich životů.
Hannah Arendtová popsala v knize O násilí z roku 1970 uspořádání, ve kterém rozhoduje spletitá soustava úřadů a nelze v ní učinit odpovědným nikoho. Nazvala to vládou Nikoho a upozornila, že nejde o bezvládí: rozhodnutí padají, důsledky přicházejí, jenom nezbyl nikdo, s kým by se dalo přít. Stejně jako se Josef K. v Procesu do konce nedozví, z čeho je obžalován, a přesto je odsouzen.
Vláda Nikoho nabírá dvou obrysů. Osobní monokultura je tím vnitřním: rozhodnutí padají, skóre superschopností roste, avšak není s kým se konfrontovat, protože agent přece pracuje vždy pro vás. Doomklauzule je tím vnějším: nikdo za nic v podstatě neručí. Vláda Nikoho se tak nakonec jeví jako vláda AI agentů. Ředitelé AI laboratoří nepokrytě mluví o špatných a dobrých scénářích. I o těch špatných komunikují jako o možném výsledku své vlastní práce. Sam Altman napsal už v prosinci 2017 na svůj blog, že se buď staneme „biologickým zavaděčem digitální inteligence“ (a vyhasneme do jedné větve evolučního stromu) nebo přijdeme na to, jak vypadá zdařilé splynutí. Do kdy nám zůstane možnost individuální volby, co do svého života chceme přijmout a jak?
Epilog
Saint-Simonovy knihy se neprodávaly a salon pro vědce i jeho způsob života ho mezitím vysály ze všech peněz. Už v roce 1805 seděl devět hodin denně v pařížské zastavárně, opisoval cizí listiny a bydlel z milosti muže, který u něj kdysi sloužil. Poslední knihu, Nouveau christianisme, tedy Nové křesťanství, dopsal krátce před smrtí a jde o návrh náboženství, které si z křesťanství ponechává jedinou zásadu, totiž že se k sobě lidé mají chovat jako bratři. Pokrok lidského ducha nahradil jediným úkolem, na který stačí i ten, kdo ničemu nerozumí: zlepšovat úděl nejpočetnější a nejchudší třídy. Zemřel 19. května 1825 téměř neznámý a na hřbitov Père-Lachaise ho doprovodila hrstka žáků, mezi nimi Auguste Comte, který v roce 1838 vymyslel slovo sociologie, a Prosper Enfantin, bývalý student École polytechnique, ze kterého se stal nejvyšší otec saint-simonské církve. Později také jeden z prvních ředitelů železniční společnosti Paris-Lyon-Méditerranée a zakladatel společnosti, která zaměřila trasu Suezského průplavu. Náboženství pokroku se tedy nakonec prakticky proměnilo v budování infrastruktury.
Zdroje
Acemoglu, D. (2025). The simple macroeconomics of AI. Economic Policy, 40(121). https://academic.oup.com/economicpolicy/article-abstract/40/121/13/7728473
Akvinský, T. Summa theologiae, II-II, q. 168.
Altman, S. (2017, 7. prosince). The merge. https://blog.samaltman.com/the-merge
Arendtová, H. (1970). On violence. Harcourt, Brace & World.
Bruna, A., Čejka, P. (2026). Hypernormal: Jak si zachovat suverenitu v éře umělé inteligence. Okraj Media. ISBN 9788090956704.
Cavalli, D. (2026). How to protect human autonomy in an age of AI. Noema. https://www.noemamag.com/how-to-protect-human-autonomy-in-an-age-of-ai/
Coxon, J. (2026, 9. září). Vlákno k odchodu z Anthropic. X.
Day, M., Chediak, M. (2026, 18. srpna). Data center gas plants to boost U.S. power emissions by 20%. Fortune. https://fortune.com/2026/08/18/data-center-gas-plants-to-boost-u-s-power-emissions-by-20/
Eijking, J. (2026, červenec). Are we witnessing the end of the technocratic international? Aeon. https://aeon.co/essays/are-we-witnessing-the-end-of-the-technocratic-international
Gardels, N. (2026, 31. července). AI has already entered the loss of control transition. Noema. https://www.noemamag.com/ai-has-already-entered-the-loss-of-control-transition
Gates, B. (2026, 26. srpna). The turbulent AI era is here. The choices we make now are critical. Gates Notes. https://www.gatesnotes.com/a-turbulent-ai-era-and-critical-choice
Gebru, T., Torres, É. P. (2024). The TESCREAL bundle: Eugenics and the promise of utopia through artificial general intelligence. First Monday, 29(4).
Goertzel, B. (2026, 10. srpna). Zuck’s version of ‚The future is for everyone‘. Substack. https://bengoertzel.substack.com/p/zucks-version-of-the-future-is-for
Horwath, A. (2026). Why is everyone in tech so sad? Noema. https://www.noemamag.com/why-is-everyone-in-tech-so-sad/
Huizinga, J. (1938). Homo ludens.
Koebler, J. (2026, srpen). Mark Zuckerberg posts deranged 6,500 word essay about giving everyone AI superintelligence. 404 Media. https://www.404media.co/mark-zuckerberg-posts-deranged-6-500-word-essay-about-giving-everyone-ai-superintelligence/
Lawrence Berkeley National Laboratory (2024). United States data center energy usage report. https://newscenter.lbl.gov/2025/01/15/berkeley-lab-report-evaluates-increase-in-electricity-demand-from-data-centers/
Mills, M. (2026, 9. září). Scoop: Anthropic whistleblower gave up his equity to leave the company. Axios. https://www.axios.com/2026/09/09/anthropic-researcher-ai-warning-interview
Neuman, J. (2026, 1. září). More nothing now. Aeon. https://aeon.co/essays/play-is-doing-its-work-even-if-were-not-keeping-score
Nguyen, C. T. (2024). Value capture. Journal of Ethics and Social Philosophy, 27(3), 469 až 504. https://doi.org/10.26556/jesp.v27i3.3048
Osmonbekov, M. (2026, 10. srpna). Zuckerberg’s vision for an AI assistant is far more intimate than ChatGPT. Fortune. https://fortune.com/2026/08/10/zuckerberg-meta-ai-superintelligence/
Plotz, J. (2026). How I learned to fear AI. Public Books. https://www.publicbooks.org/how-i-learned-to-fear-ai/
Reybaud, L. (1840). Études sur les réformateurs contemporains ou socialistes modernes.
Rouvroy, C.-H. de, hrabě ze Saint-Simonu (1803). Lettres d’un habitant de Genève à ses contemporains.
Rouvroy, C.-H. de, hrabě ze Saint-Simonu (1819, listopad). Premier extrait de L’Organisateur [Parabola]. L’Organisateur, sešit 1.
Rouvroy, C.-H. de, hrabě ze Saint-Simonu (1825). Nouveau christianisme.
Russell, S., Norvig, P. (1995/2020). Artificial intelligence: A modern approach (4. vyd.). Pearson.
Schiller, F. (1795). Über die ästhetische Erziehung des Menschen in einer Reihe von Briefen.
Siegel, J., Shuster, J. (1933, leden). The reign of the Super-Man. Science Fiction: The Advance Guard of Future Civilization, 3.
Siegel, J., Shuster, J. (1938). Superman, Champion of the Oppressed. Action Comics, 1. Datum vydání 18. dubna 1938, obálkové datum červen 1938.
Stephenson, N. (1992). Snow Crash. Bantam Books.
Taşkale, A. R. (2026, 14. července). The looting of science fiction. Aeon. https://aeon.co/essays/silicon-valley-has-a-science-fiction-problem
Winnicott, D. W. (1971). Playing and reality. Tavistock.
Zuckerberg, M. (2026, 10. srpna). The future is for everyone. Meta. https://about.fb.com/news/2026/08/the-future-is-for-everyone/