Jak blízko musí být smrt, abychom si ji skutečně zvědomili?

1.4.2026 Olga Path Štiplová

Organizace Ke kořenům, která se dlouhodobě zaobírá popularizací přírodního pohřebnictví u nás i na Slovensku, přišla v neděli 22. března 2026 s překvapivým formátem menšího odpoledního funerálního art festivalu. Ten byl zaměřen na představení nových projektů, které do tohoto oboru přinášejí svěží vítr, a zároveň na interaktivní zapojení účastníků akce „do veselé smrťácké hry“.

„Pokud dokážeme o smrti mluvit otevřeně, moudře a hravě, může nás to velmi povznést a osvobodit,“ sdělila ve svém úvodním slovu Blanka Javorová, zakladatelka spolku Ke kořenům a pořadatelka celého eventu. A podle toho pak následující program vypadal.

Blanka Javorová, pořadatelka festivalu a její úvodní slovo k plnému sálu. Foto: Ke kořenům

Jedním z pozvaných účinkujících byl Adam Vokáč, ekologický hrobník a aktivista, který má velký podíl na současné podobě „Lesa vzpomínek“ v Ďáblicích a nedávno se stal správcem vznikajícího přírodního hřbitova a vzpomínkového parku v Satalicích. Na sociálních sítích je čím dál známější jako hrobníček luční. Svými netradičními zábavnými videi přibližuje veřejnosti nejen svou práci, ale i úctu k přírodě a postoj k vlastnímu budoucímu splynutí se zeminou – „až to jednou nastane“.

Ekologický hrobník Adam Vokáč během prezentace nového pracovního působiště a metody zetlení zvané terramace. Foto: Olga Path

Konkrétněji řečeno je Adam velkým propagátorem terramace, metody zetlení, při níž se lidské ostatky mění speciální organickou metodou rozkladu na úrodný kompost, a nezatěžují tak půdu balzamovacími látkami a dalšími ne-přírodními komponenty. Tento způsob je zatím legálně praktikován v USA a možný je rovněž v Německu, u nás jej zákon zatím nepovoluje. Člověk díky této inovaci netlí desítky let jako při klasickém pohřbu do země, ale maximálně dva měsíce – ale o tom třeba podrobněji až v jiném z článků.

Dvě známé a nepřehlédnutelné postavy pražské funerální scény – hrobník Adam Vokáč a přední odborník na „poslední věci člověka“ z Krematoria Strašnice Dušan Anděl. Foto: Olga Path

V závěru svého výstupu si „hrobníček“ pochvaloval novou luční směs květin z regionálního osiva, kterou vysadil právě v prostoru satalického hřbitova, kde tak do dvou let vykvetou kopretiny, šalvěj, mateřídouška, třezalka, kmín, len a chrpy…

Řekli byste, že toto je „běžná“ fotka z jednoho pražského hřbitova? Foto: Adam Vokáč

Jako hlavní host akce byla uvedena oceňovaná pohřební obřadnice Rosalie Kuyvenhoven z Anglie. Ta ve svém působení zdůrazňuje nejen kreativní a ekologicky šetrné přístupy během obřadů rozloučení, ale především nutnost mluvit o smrti a vlastních přáních ještě za života člověka. Je to totiž darem a zvědoměním vlastního konce nejen pro něj, ale zároveň pro komunitu jeho budoucích pozůstalých. Ale nejde samozřejmě o lehké ani úplně běžné konverzační téma a lidé se často mohou cítit během tohoto citlivého hovoru nesví a bezradní. „But simply – lets have a coffee and a piece of cake and lets talk about death,“ poradila Rosalia případným tápajícím.

Obřadnice Rosalie Kuyvenhoven (vlevo v červeném) s překladatelkou Kateřinou Grofovou. Foto: Ke kořenům

„Je důležité si uvědomit, že vztah s člověkem jeho smrtí nekončí, ale nějakým způsobem v nás pokračuje dál. Proto bývá častokrát potřebné sdílet, jak kdo chce a potřebuje mít zařízen svůj odchod – odpadají pak různé spekulace nebo hádky mezi příbuznými, protože poslední přání a představy zesnulého jsou prostě dopředu jasně dané. Pohřeb pak může být snadněji pojat jako pozitivní, a hlavně povznášející event,“ sdělila publiku zkušená pohřebnice.

O síle babiččina posledního přání a jeho splnění promluvila i koučka Adéla Prokůpková. Foto: Ke kořenům

Účastníci festivalu pak během přestávky dostali možnost si sami napsat nějaké ze svých přání, týkajících se vlastního pohřbu, a interaktivně jej vylepit kdekoliv v prostoru konání akce pro možnou inspiraci ostatních. A představte si – nešlo o žádné ponurosti, ale o racionální a často i důležité podněty.

Foto: Olga Path

„Chceme tímto vším, co děláme, dodat odvahu lidem mluvit o konci našeho života, o rozloučení s naším tělem a bytím,“ dodala v následující debatě pořadatelka Blanka Javorová.

Foto: Olga Path

A na samotný závěr reportáže z Art festivalu Ke kořenům nelze pominout velmi zajímavou myšlenku takzvaného před-pohřbu, kterou obřadnice Rosalia českému publiku přiblížila. Na britských ostrovech totiž před-pohřby začínají být čím dál více trendy a oblíbenější, ačkoliv jejich realizace naplno započala už v devadesátých letech v Japonsku.

U pre-funeral gatheringu (někdy nazývaného také jako living funeral) se jedná o společenské setkání ještě za života člověka, který už ví, že umírá a že konec se blíží. Chce si ale rozloučení se svými blízkými užít ještě za plného vědomí, a ne jako zemřelý na svém oficiálním obřadu. „Na pohřbu o mě lidé sice budou říkat hezké věci a určitě i krásně vzpomínat, ale já sama už to neuvidím – a to mi nyní v mém stavu nedává smysl. Pojďme se sejít, možná si i trochu poplakat a oslavit ten život ještě teď!“ citovala Angličanka jednu ze svých klientek, pro kterou tento před-pohřeb uspořádala.

Foto: Olga Path

Pro mnohé z ne-umírajících je to možná trochu děsivá a kontroverzní představa, ovšem ne tak pro člověka, který má ještě na sklonku života potřebu se tváří v tvář potkat s těmi, na kterých mu záleží, zavzpomínat si a zakousnout u toho chlebíček a možná zapít i trochou toho šampíčka. Na kdy jindy ostatně čekat? Na den úmrtí?