„Ti, kdo disponují znalostmi a zejména ekonomickými zdroji potřebnými k využití nových technologií, získali nad celým lidstvem a nad celým světem působivou dominanci. V minulosti bylo na státu, aby inovace usměrňoval a řídil. Dnes jsou však hlavními hybateli rozvoje soukromé, často nadnárodní subjekty, které disponují zdroji a schopnostmi přesahujícími možnosti mnoha vlád. Technologická moc tak nabývá bezprecedentního, převážně soukromého charakteru, což ještě ztěžuje tuto moc rozpoznat, řídit a orientovat k obecnému dobru. Žijeme rychlou fází přechodu, ‚změnou éry‘, v níž většina lidí sleduje a čeká, pozoruje zdálky a pouze doufá v to nejlepší. Naléhavé otázky se vnucují našemu svědomí a nelze se jim dále vyhýbat: Kam jdeme? K jakému cíli se chceme orientovat? Jaký směr si chceme zvolit jako lid a jako lidské společenství?“
Tato citace pochází z první encykliky Magnifica humanitas papeže Lva XIV., kterou podepsal 15. května 2026 a která je věnována ochraně člověka v době AI. Lev, původem americký augustiniánský kněz Robert Francis Prevost, si umělou inteligenci za své téma nezvolil náhodou ani ze zájmu, protože se o ní zrovna mluví. Označil ji za jednu ze svých hlavních priorit hned po svém zvolení, kdy kardinálům vysvětloval, že i jméno Lev si vybral záměrně, jako poctu Lvu XIII. a jeho encyklice Rerum Novarum z roku 1891, která se ve své době pokoušela najít morální půdu pod nohama lidstvu zmítanému první průmyslovou revolucí. Lev XIII. tehdy hájil právo dělníků na spravedlivou mzdu, na snesitelnou pracovní dobu a na zakládání odborů a postavil se při tom proti dravému kapitalismu i proti socialismu jako dvěma extrémům téhož odlidštění.
Současný papež chce podobně vystupovat proti nekontrolovanému světu algoritmů, a tak i načasování encykliky Magnifica humanitas má svůj smysl. Vyšla přesně v den 135. výročí Rerum Novarum, a časově tak skvěle koresponduje s diskuzí o manifestu, který zveřejnila na síti X americká firma Palantir Technologies, dodavatel zpravodajského a vojenského softwaru Pentagonu. Manifest vychází z knihy ředitele společnosti Alexe Karpa příznačně nazvané The Technological Republic: Hard Power, Soft Belief, and the Future of the West (Technologická republika: Tvrdá síla, měkká víra a budoucnost Západu) a hlavní teze zní, že přežití Západu závisí na tom, zda jeho technologická elita opustí kult neškodných aplikací a zapojí se do tvrdé obrany národa. Encyklika přišla také jen pár dní poté, co v polovině května 2026 přistál v Pekingu Donald Trump a po jeho boku sestupovali z Air Force One ti nejmocnější muži ze Silicon Valley – od Elona Muska přes Tima Cooka až po šéfa Nvidie Jensena Huanga. Hlavním motivem této cesty byla budoucnost umělé inteligence a tím vůbec nejtěžším bodem jednání se stala kontrola vzácných zemin, důležitých pro vývoj hardwaru a snaha zmírnit čínská exportní omezení. Zde drží Peking v rukou absolutní trumf: v roce 2024 ovládal 59 procent světové těžby a bezprecedentních 91 procent jejich rafinace.
Lev XIV. samozřejmě nepsal svůj text jako přímou odpověď Alexi Karpovi nebo Donaldu Trumpovi, byť mezi ním a Bílým domem panuje napětí, které se už vyhrotilo kvůli válce v Íránu a imigraci. Přesto encyklika týkající se AI funguje jako odpověď až překvapivě přesná i jako filozofická a etická protiváha k pragmatickému, chladně mocenskému uvažování, které bývá označováno jako technofašismus. Obě manifesta, papežovo i Karpovo, na první pohled stojí na opačných pólech jedné a téže debaty, která dnes prostupuje vším od Silicon Valley po summity velmocí. Na jedné straně je technologický pragmatismus, který ve jménu přežití Západu žádá rychlost a sílu. Na druhé obrana lidskosti, podle níž je právě teď, kdy se moc koncentruje tak rychle a v tak málo rukou, nejnaléhavější otázkou otázka jediná: komu vlastně tato moc slouží.
Manifest
Stojí za to se u dvaadvacetibodového manifestu Palantiru na chvíli zdržet, protože nejde o běžné firemní prohlášení ani o propagaci Karpovy knihy. Hned v prvním bodě se píše, že Silicon Valley je zemi, která umožnila jeho vzestup (USA), morálně zavázáno, a že jeho inženýrská elita má bezvýhradnou povinnost zapojit se do obrany národa. Důležitá je věta, kolem níž se točí vše ostatní: „Schopnost svobodných a demokratických společností zvítězit vyžaduje něco víc než jen morální apel. Vyžaduje tvrdou moc a tvrdá moc bude v tomto století postavena na softwaru.“ Jinými slovy: všechno, čemu se v politologii říká měkká moc, tedy diplomacie, spojenectví, příklad a přesvědčování se tu náhle jeví jako přežitek změklého Západu, zatímco o jeho osudu má napříště rozhodnout ten, kdo bude mít nejlepší kód.
Zbývající body už jen tuto logiku dál rozvíjejí, někdy až s troufalostí, která soukromé firmě nepřísluší. Manifest tvrdí, že atomový věk končí a nová éra odstrašení bude postavena na umělé inteligenci, z čehož plyne nevyhnutelnost produkce AI zbraní, které beztak postaví i protivníci, takže je samozřejmě musíme postavit i my. Čím dříve, tím lépe. Dále volá po tom, aby Spojené státy vážně zvážily odklon od dobrovolnické armády a spíše se vrátily k branné povinnosti, protože příští válku máme vést jen tehdy, pokud její riziko a náklady ponesou všichni. Možná bychom od šéfa AI gigantu a autora myšlenky „technologické republiky“ spíše čekali, že bude chtít přenést břemeno válčení čistě na armádu autonomních humanoidů a dronů, ale zdá se, že Karp uvažuje jinak. Jak? Zdálo by se, že si uvědomuje, že pokud by za národní zájmy bojovaly jen stroje nebo chudí dobrovolníci, společnost i její elity by ztratily poslední morální zábrany a osobní odpovědnost za rozpoutávání dalších a dalších konfliktů. Politici (např. britský poslanec Martin Wrigley) a novináři však nabízejí děsivější výklad: pokud se totiž součástí vojenské mašinerie stane celá společnost, software, který bude válečné dění analyzovat a řídit, dodá právě Palantir. Nemusí jít tedy o nic jiného než o otevření dveří dystopické budoucnosti nekontrolovaného dohledu, ve které stát a technologické korporace zcela vymažou hranici mezi vojenským zásahem a občanským životem.
Karp dále zmiňuje, že poválečné odzbrojení Německa a Japonska považuje za přehnanou korekci, za niž dnes Evropa platí vysokou cenu. A v bodě, který následně vzbudil největší pohoršení, dělí kultury na ty, které vykonaly zázraky, a na ty, které zůstaly průměrnými, ba zpátečnickými a škodlivými, aniž by se obtěžoval říct, které jsou které, protože to prý víme sami.
Místo nesmrtelné duše stoupající k Bohu nastupuje vědomí nahrané do cloudu, místo Posledního soudu Singularita, okamžik, kdy nás stroje předčí a dějiny se zlomí vejpůl. Jde doslova o algoritmické vzkříšení těla.
Během pár dní si celý příspěvek připsal přes 30 milionů zobrazení. Zakladatel investigativní platformy Bellingcat Eliot Higgins, poznamenal, že manifest není filozofií vznášející se ve vzduchoprázdnu, ale veřejnou ideologií firmy, jejíž příjmy závisí právě na též politice, kterou v manifestu prosazuje. Palantir totiž nedodává software komukoli, dodává ho armádě, zpravodajským službám, imigračním a policejním složkám, takže když firma takto hluboko vrostlá do státní moci napíše, že tvrdá moc tohoto století bude postavena na softwaru, není to ani tak předpověď, jako spíš zpráva o stavu věcí.
Dostáváme se k základní otázce tohoto článku. A ta nezní, zda má Karp pravdu v tom, že svět je skutečně tak nebezpečný a že vládnoucí moc skutečně tak moc potřebuje software od společnosti, která si do svého názvu vsadila fantasy artefakt symbolizující absolutní špehování (v Tolkienově Pánovi prstenů jsou palantíry magické křišťálové koule, kterých se nakonec zmocnili tyrani Středozemě, aby na dálku sledovali a manipulovali své nepřátele). Otázka zní, proč si přes třicet milionů lidí takový příspěvek přečte a hlavně proč ho tolik z nich cítí potřebu sdílet dál a vymezovat se vůči němu, ať už negativně, či pozitivně. A zda se Karp, a vlastně i jeho parťák Peter Thiel, náhodou netrefují do hladu po velkém příběhu, po existenciálním smyslu, který liberální demokracie svou nudou neumí nasytit. A pokud je to tak, je náhodou, že zhruba ve stejnou chvíli sahá po podobném manifestu i Vatikán, tedy instituce, která podobný existenční hlad sytí už dva tisíce let?
Odkouzlený svět
Abychom ten „hlad“ pochopili, začněme u slova computer, počítač. Na počátku neoznačovalo žádný stroj, ale člověka, který počítá. A byly to většinou ženy, sedící v řadách nad tabulkami a provádějící ručně výpočty pro astronomy, armádu nebo statistické úřady. Teprve za druhé světové války se význam přesunul z lidí na stroje, a když se po druhé světové válce zrodily první elektronické počítače, přišla s nimi i myšlenka strojového myšlení a již v roce 1947 Alan Turing na veřejné přednášce v Londýně pronesl, že „chceme stroj, který se dokáže učit ze zkušeností“, a že „možnost nechat stroj měnit své vlastní instrukce poskytuje mechanismus, jak toho dosáhnout“. Hranice mezi člověkem a strojem se sice začala posouvat už v průmyslové revoluci, se vznikem počítačů ovšem mnohem rychleji a pokaždé ji tiše posvětil právě jazyk. V případě počítače jsme nejdřív přenesli slovo počítač z člověka na stroj, pak jsme ale začali přenášet ze stroje na člověka způsob, jak o sobě uvažujeme. Dnes mluvíme o myšlení jako o zpracování dat, o paměti jako o úložišti. A čím samozřejměji ta slova používáme, tím méně si všímáme, že se za nimi skrývá celý obraz světa, ve kterém je člověk nakonec jen složitějším výpočtem.
Zde nejspíš začíná pocit hladu, o němž tu mluvíme. Protože svět, který umí všechno převést na data a výpočet, je sice svět nesmírně výkonný, ale také v něčem prázdný. Umí spočítat, kdo vyhraje volby, kolik kdo utratí a co bych mohl příště sledovat na Netflixu, ale neumí říct, proč na tom všem má člověku záležet. Sociolog Max Weber tomu už před více jak sto lety říkal „odkouzlení světa“, kdy moderní rozum podle něj stojí na přesvědčení, že nepůsobí žádné tajemné, nevypočitatelné síly a že vše lze v zásadě ovládnout výpočtem. A přesně takový odkouzlený svět nám liberální demokracie, byť bezděčně, pomohla vybudovat. Nechápejme to jako útok na demokracii, jak je to dnes v módě. Právě naopak.
Demokracie je geniální korektiv, opravný mechanismus, pojistka proti nejhoršímu. Co ovšem ze své podstaty nabídnout neumí, je příběh. Smysl. Odpověď na otázku, proč vlastně žít, k čemu patřit a o co usilovat.
Vynálezce a inženýr Danny Hillis v eseji pro magazín Noema vysvětluje demokracii pozitivně v tom smyslu, že je to nejlepší systém, jaký kdy lidstvo vymyslelo jako možnost, jak pokojně zbavovat moci neschopné vůdce. A i když ji občas dokáže nakrátko ovládnout to, čemu Hillis říká „drobný tyran“, nakonec ho vždycky srazí prostá realita, protože energie potřebná k udržování lži je dlouhodobě neufinancovatelná. To je nesmírně cenná vlastnost a není třeba ji nijak zlehčovat. Ale všimněme si, čeho se týká. Týká se odstraňování špatného, ne vytváření dobrého. Demokracie je geniální korektiv, opravný mechanismus, pojistka proti nejhoršímu. Co ovšem ze své podstaty nabídnout neumí, je příběh. Smysl. Odpověď na otázku, proč vlastně žít, k čemu patřit a o co usilovat.
Po většinu dějin tuto touhu po smyslu sytilo náboženství, v našem okruhu k nám církev dva tisíce let promlouvala svými posvátnými odpověďmi na vše. Ale jak se svět postupně odkouzloval a čím víc jsme se naučili spoléhat na výpočet, tím rychleji její hlas slábl. Prázdné místo tam je i dnes, kdy máme přeplněné žaludky, regály, informační prostor a máme svobodné volby. A pojmenovat tuto prázdnotu dokázali už staří Řekové, dávno před křesťanstvím a předtím, než vznikla demokracie v dnešním slova smyslu. Měli pro to slovo thymos.
Thymos x Mythos
Platón rozlišoval tři části duše: rozum, touhu a thymos. Rozum chce poznávat pravdu. Touha chce jídlo, bezpečí, rozkoš a peníze jako prostředek k tomu všemu. A třetí, nejhůře uchopitelná část thymos, je tou částí člověka, která touží po uznání. Žádá hrdost, čest a potvrzení, že na ní záleží a že patří k něčemu, co ji přesahuje.
Liberální demokracie umí znamenitě nasytit dvě ze tří částí duše. Rozumu dává svobodu bádání a slova, touze dává blahobyt a bezpečí. Ale thymos nechává hladovým. Procedury, byrokracie a systematizace, kterým jen přihlížíme, totiž nikomu nedávají pocit, že je hrdinou, a nenabízejí člověku nic zajímavého, nic velkého, k čemu by se vztáhl. Ale člověk, který jde na smrt za vlast, často nejedná ani z rozumu, ani z touhy, jeho rozum mu totiž velí přežít a jeho touha rovněž. Jedná z thymu, protože potřebuje, aby jeho život něco znamenal, byť za cenu jeho vlastní ztráty.
A protože thymos se nedá zrušit, hledá si v moderní společnosti náhradní stravu jinde. V nacionalismu, v náboženství, v ideologii, ve fotbalovém kotli, v Muskově vizi osídlování Marsu, v čemkoli, co nám slíbí, že naše životy jsou součástí většího příběhu. A v posledních letech stále častěji v technologii, potažmo v AI, která nejenže s námi promlouvá jako rovný s rovným, ale slibuje nám transcendenci a tím živí touhu po nesmrtelnosti. Touha přesáhnout lidskou konečnost skrze stroj má hluboké historické kořeny a vede do náboženství i starých bájí.
Současné vyprávění o možnostech umělé inteligence není opakem náboženství, ale jeho pokračováním jinými prostředky. Tam, kde křesťanství slibovalo spásu, věčný život a vzkříšení těla, slibuje dnešní technooptimismus totéž, jen přepsané do jazyka kódu. Místo nesmrtelné duše stoupající k Bohu nastupuje vědomí nahrané do cloudu, místo Posledního soudu Singularita, okamžik, kdy nás stroje předčí a dějiny se zlomí vejpůl. Jde doslova o algoritmické vzkříšení těla.
Papež i Alex Karp se shodnou na tom, že v současném světě se moc koncentruje v rukou hrstky lidí a staré jistoty mizí. Ale tam, kde Karp nabízí příběh o převaze, síle a vyvolené civilizaci, nabízí papež příběh lidské důstojnosti, která nezávisí ani na výkonu, ani na užitečnosti.
Není pak náhoda, že tato nová víra mluví posvátným jazykem. Kód je pro náš věk tím, čím bývala Bible. Modely AI, jako Gemini, Titan, Claude, přitom mají jména vytažená z mytologie a z panteonu, jako by jejich tvůrci tušili, že nestaví jen software, ale nové bohy. Model Mythos od firmy Anthropic zatím jeho tvůrci odmítli veřejně vydat, protože při testech našel tisíce bezpečnostních děr v každé platformě, systému nebo prohlížeči a k některým rovnou napsal návod, jak je zneužít. Je to mýtem opředený launch aplikace, ale jméno z řecké mytologie zde zároveň představuje něco, před čím mají respekt i sami její stvořitelé. A přesně to je palivem této nové víry: že přichází inteligence, která nás přesáhne.
Z této perspektivy pak získává manifest Palantiru sepsaný Karpem úplně jiný smysl, než jakým by ho onálepkoval posměšný čtenář. Odbýt Karpa jako technofašistu nebo cynického zbrojaře je totiž snadné, nejspíš ale není ani jedním z toho. Alex Karp má doktorát ze sociální teorie z frankfurtské univerzity, kde se pohyboval v okruhu Jürgena Habermase, jednoho z největších filozofů dvacátého století. Habermas je dědicem kritické teorie Theodora Adorna a Herberta Marcuseho, tedy myšlení, které celý život pranýřovalo instrumentální rozum, ovládání člověka technikou a proměnu lidí v ovladatelná čísla. Karp byl tedy v této tradici odchován, aby ji následně obrátil naruby a využil. Jeho manifest není uřvaný prodejní leták, je promyšlenou odpovědí člověka, který přesně rozumí tomu, po čem technologická elita hladoví, a umí jí to naservírovat jako velký dějinný úkol. Západní softwarová převaha se pak jeví jako poslání a inženýři jako vojáci civilizace. Není divu, že to rezonuje, když jde o thymos namíchaný odborníkem.
Papežova encyklika Magnifica humanita je odpovědí na tentýž hlad, jen obrácenou. Papež i Alex Karp se shodnou na tom, že v současném světě se moc koncentruje v rukou hrstky lidí a staré jistoty mizí. Ale tam, kde Karp nabízí příběh o převaze, síle a vyvolené civilizaci, nabízí papež příběh lidské důstojnosti, která nezávisí ani na výkonu, ani na užitečnosti. Oba tedy chtějí mluvit za lidstvo a oba mu nabízejí smysl, jen každý jiný. Není to spor hodného se zlým, jakkoli by se to tak dalo pohodlně vyprávět. Jsou to dva obrazy téhož a dvě odpovědi na prázdný pocit, že náš život je součástí něčeho většího než my sami. A do této prázdné díry dnes každý lije, co má. Jeden příběh o vyvolených, druhý příběh o důstojnosti nás všech.
Zdroje
(2026). Pope Leo XIV encyclical: Magnifica Humanitas. Ascension Press. https://ascensionpress.com/pages/content-hub/pope-leo-xiv-encyclical-magnifica-humanitas
Bruna, A., Čejka, P. (2026). Hypernormal: Jak si zachovat suverenitu v éře umělé inteligence Okraj Media. ISBN 9788090956704
Coeckelbergh, M. (2026, 21. dubna). Palantir’s manifesto: Technofascism in plain sight. Medium. https://coeckelbergh.medium.com/palantirs-manifesto-technofascism-in-plain-sight-c160ca377e9a
Copland, S. (2026, 24. dubna). Supervillain or Cicero? Why Palantir’s manifesto has such sinister vibes. The Conversation. https://theconversation.com/supervillain-or-cicero-why-palantirs-manifesto-has-such-sinister-vibes-281521
Davies, P. (2026, 22. dubna). ‘Ramblings of a supervillain’: Palantir ‘manifesto’ claims AI weapons and cultural inferiority. Euronews. https://www.euronews.com/next/2026/04/22/ramblings-of-a-supervillain-palantir-manifesto-claims-ai-weapons-and-cultural-inferiority
Germain, T. (2026, 21. dubna). Alex Karp’s supervillain manifesto is putting Palantir’s contracts at risk. Gizmodo. https://gizmodo.com/alex-karps-supervillain-manifesto-is-putting-palantirs-contracts-at-risk-2000749105
Hillis, W. D. (2024). The Rise & Fall of ‘Petty Tyrants’. Noema Magazine. https://www.noemamag.com/the-rise-and-fall-of-petty-tyrants/
Karp, A., & Zamiska, N. (2025). The Technological Republic: Hard power, soft belief, and the future of the West. Crown Currency. ISBN 9780593798690.
Lev XIII. (1891). Rerum Novarum: Encyklika o dělnické otázce. Vatikán.
Lev XIV. (2026). Magnifica Humanitas: Encyklika o ochraně lidské osoby v době umělé inteligence (15. května 2026). Vatikán. https://www.vatican.va/content/leo-xiv/en/encyclicals/documents/20260515-magnifica-humanitas.html
Newman, J. (2026, 7. dubna). Anthropic debuts preview of powerful new AI model Mythos in new cybersecurity initiative. TechCrunch. https://techcrunch.com/2026/04/07/anthropic-mythos-ai-model-preview-security/
Platón. (cca 375 př. n. l.). Ústava [Politeia].
Robertson, A. (2026, 21. dubna). We translated the Palantir manifesto for actual human beings. The Verge. https://www.theverge.com/policy/915237/palantir-manifesto
Tocqueville, A. de. (1840). Demokracie v Americe (díl II.).
Vachnadze, G. (2024). Christian eschatology of artificial intelligence: Pastoral technologies of cybernetic flesh. Becoming Press. ISBN 978-9925-8118-9-2
Weber, M. (1919). Věda jako povolání [Wissenschaft als Beruf].
Whitten, S. (2026, 22. dubna). Palantir’s mini manifesto claims some cultures are ‘harmful’ and ‘middling’. Fortune. https://fortune.com/2026/04/22/palantir-alex-karp-mini-manifesto-national-security-defense-tech-ai/
Winck, B. (2026, 7. dubna). Anthropic withholds Mythos model over cybersecurity concerns [newsletter]. Axios AI+. https://www.axios.com
Zorthian, J. (2026, 26. března). Anthropic says it’s testing Mythos, a powerful new AI model, after data leak reveals its existence. Fortune. https://fortune.com/2026/03/26/anthropic-says-testing-mythos-powerful-new-ai-model-after-data-leak-reveals-its-existence-step-change-in-capabilities/