Nečekal jsem, že až budu psát reportáž o Blue zones v Kostarice, narazím na nejstaršího žijícího člověka planety a zároveň na nejdéle žijícího zaznamenaného muže v historii lidstva, ale stalo se. Podle všeho je to skutečně tak. José Flores Flores minulý rok oslavil 118 let a letos se chystá oslavit 119, narodil se 11. července roku 1907 a žije v provincii Guanacaste na poloostrově Nicoya, který je hlavním epicentrem modré zóny v Kostarice. Právě tam není žádnou zvláštností dožívat se 90 nebo i 100 let a více. O mnohých nejstarších lidech jsme už psali. Podle všech dostupných informací byla nejstarším ověřeným člověkem v dějinách lidstva Francouzka Jeanne Calmentová (1875–1997), která oficiálně zemřela ve věku 122 let a 164 dní. O jejím vysokém věku se ovšem dodnes pochybuje. Je možné, že vše bylo jinak. Existuje podezření, že se vydávala za svou matku, aby se vyhnula dědické dani, která byla v té době ve Francii vysoká. Tyto informace se ovšem velmi těžko ověřují, což vede k zamyšlení, čemu se dnes dá vlastně věřit, a to jak co se věku nejstarších lidí týče, tak longevity trendu vůbec. Současnou nejstarší žijící osobou by měla po smrti Japonky Tomiko Itókaové (116 let) na začátku roku 2025 podle všeho být Brazilka Inah Canabarrová Lucasová (nar. 1908). Nejstarším mužem by měl údajně být britský veterán John Tinniswood (nar. 1912, 112 let), což ale podle tvrzení Jorgeho Vindase, zakladatele Asociación Península de Nicoya Zona Azul v Kostarice, nesouhlasí. Nejstarším žijícím mužem je právě 118letý José Flores Flores, jak lze doložit oficiálně ověřeným datem narození v matrice.
José Flores Flores 118 let, narozen 11. července roku 1907, foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul
Když jsem v Kostarice přistával, rozprostírala se pode mnou až téměř neskutečná krajina. Horská pásma, hustá zeleň, řeky a pobřeží Pacifiku vytvářely obraz země, která už na první pohled působí harmonicky a stabilně. Po přistání mě všude vítaly nápisy COSTA RICA – PURA VIDA, což je kostarický výraz a životní filozofie znamenající v doslovném překladu „čistý život“. V běžném životě se používá jako univerzální pozdrav, rozloučení, vyjádření vděčnosti nebo jako potvrzení, že je vše v pořádku („v pohodě“). Odráží klidný, optimistický přístup, radost z přítomného okamžiku a umění nestresovat se. Z letiště jsem se přesunul do ubytování v centru města a ještě během cesty mi zavolal známý s informací, že má na Kostarice kontakty na lidi z ministerstva školství, kteří by mi mohli pomoci s přípravou reportáže. Neváhal jsem ani vteřinu. Kontaktoval jsem je a krátce nato jsme se sešli v restauraci.
Přijeli José Víctor Estrada Torres z ministerstva školství i se svým mladším bratrem a ihned mi oba v rámci mé mise nabídli maximální podporu. José se nabídl, že veze druhý den svého synka na jih za manželkou, a pokud bych měl zájem, můžu jet s nimi: ukáže mi hory, indiánské komunity, krajinu a cestou zpět podél pobřeží Tichého oceánu si můžeme dále promluvit o mém článku. Půjčí mi svůj džíp a propojí mě s lidmi z komunity Zona Azul (Modrá zóna) na poloostrově Nicoya. Přesně kvůli tomuto regionu jsem do země přijel, právě ten byl mou hlavní misí. Druhý den jsem vstával v 5:30 ráno a vyrazili jsme s Josém, jeho devítiletým synem a osobním řidičem směrem na jih. Cestou mi José popisoval PURA VIDA – životní styl na Kostarice a způsoby tamějšího stravování. Prochutnali jsme všechny možné jugos naturales, fresh džusy z tropického ovoce nance, gunavana, lulo, maracuja a dalších plodů a vyzkoušeli typická kostarická jídla založená především na rýži, fazolích, kukuřici, farmářském mase a zeleninových banánech platanos. Když jsme projížděli hornatou oblastí, vyprávěl mi o čtyřech druzích indiánských kmenů, které v Kostarice žily před příchodem kolonistů, a nakonec jsme projeli celé jihozápadní pobřeží podél Pacifiku. Výlet trval celý den a já jsem získal alespoň lehkou představu o tom, jakým způsobem se na Kostarice žije. Kostarika působila relativně dobře organizovaná, s funkční infrastrukturou, dostupnou zdravotní péčí a překvapivě vstřícnými lidmi. Ve srovnání s mnoha jinými státy v regionu se zdála stabilnější.
Tropické ovoce v Kostarice – melouny, banány, ananasy, nance, foto: Daniel Flasza
José Víctor Estrada Torres mi ukazuje západní pobřeží Kostariky, foto: Daniel Flasza
Večer po návratu do San José mi José půjčil svůj džíp a dal kontakt na ženu jménem Milagro, která žila přibližně dvacet kilometrů od města Nicoya, v epicentru oblasti modré zóny. Se setkáním souhlasila. Právě Nicoya patří mezi regiony, které už více než dvě desetiletí studují vědci z celého světa. Důvodem je mimořádně vysoký výskyt dlouhověkých obyvatel. Modré zóny jsou geografické oblasti, v nichž se lidé statisticky dožívají vyššího věku než jinde a zároveň mají nižší výskyt civilizačních nemocí. Tento jev je opakovaně dokumentován a analyzován, přesto zůstává složitým fenoménem, protože nevychází z jednoho faktoru, ale z kombinace biologických, sociálních a environmentálních podmínek.
Cesta ze San José na poloostrov Nicoya trvala přibližně čtyři hodiny. Při příjezdu do provincie Guanacaste se krajina viditelně proměnila. Klíčovým bodem je most Přátelství s Tchaj-wanem, který překonává řeku Tempisque a spojuje kantony Nicoya a Cañas. Konstrukce dokončená v roce 2003 měří přibližně sedm set osmdesát metrů a s náklady okolo dvaceti sedmi milionů dolarů jde o nejdelší a nejdražší most v Kostarice. Za ním začíná region tvořený převážně farmami, pastvinami a zemědělskou krajinou. Přestože jde o ekonomicky skromnější část země, právě zde se obyvatelé dožívají nejvyššího věku.
Most Přátelství s Tchaj-wanem, který překonává řeku Tempisque a spojuje kantony Nicoya a Cañas, foto: Daniel Flasza
Výhled z mostu Přátelství s Tchaj-wanem, foto: Daniel Flasza
Pojem Blue zones vznikl při demografickém výzkumu, během něhož vědci na mapě označovali oblasti s nezvykle vysokým výskytem stoletých obyvatel modrou barvou. O modrých zónách jsme se zmiňovali již v minulém článku o Sardinii. Postupně se ukázalo, že takových míst existuje jen několik a že každé z nich má své vlastní specifické prostředí, historii i životní styl. Poloostrov Nicoya mezi nimi zaujímá zvláštní postavení, protože nejde o izolovanou horskou komunitu ani náboženskou skupinu se striktními pravidly. Jde o běžný venkovský region v rozvojové části světa, kde lidé žijí relativně skromně. Právě tato skutečnost činí místní dlouhověkost pro vědce tak fascinující. Ukazuje totiž, že extrémně dlouhý život nemusí být výsledkem moderních technologií, ale může vznikat jako vedlejší produkt všednodenního způsobu existence.
Samotné město Nicoya už dnes není hlavním centrem dlouhověkosti, ale zůstává důležitým uzlem regionu. Milagro měla čas až příští den večer, a tak jsem mezitím projel okolní oblasti. Pobřežní vesnice Carrillo patří k nejkrásnějším plážovým oblastem pacifického pobřeží a působí klidněji než typická turistická letoviska. Další den jsem pokračoval do horské obce Hojancha, kam vede náročná cesta a v níž jsou vzduch i voda mimořádně čisté. Na náměstí si hráli staří lidé s dětmi. I v menších sídlech byla viditelná zdravotnická infrastruktura. Některé vesnice, například Nandayure, nejsou plně dostupné autem a vyžadují pěší přístup, což napomáhá zachování tradičního životního stylu. V Santa Cruz, kde se údajně nachází vysoký počet stoletých obyvatel, místní o označení modrá zóna téměř nemluvili. Dlouhověkost tam není tématem, ale realitou všedního dne.
Plážová oblast u vesnice Carillo – Playa Carillo, foto: Daniel Flasza
Centrum města Nicoya, foto: Daniel Flasza
Lidé na ulici ve městě Nicoya, foto: Daniel Flasza
Věž starého kostela Santa Cruz (1890) v Guanacaste Nicoya, foto: Daniel Flasza
Centrum v Santa Cruz, foto: Daniel Flasza
Hřbitov v Santa Cruz, foto: Daniel Flasza
Geografické podmínky poloostrova hrají významnou roli. Oblast má suché tropické klima, stabilní množství slunečního svitu a půdu bohatou na minerály. Voda, kterou místní pijí po celý život, obsahuje vysokou koncentraci vápníku a hořčíku, což jistě podporuje zdraví kostí i kardiovaskulární systém. Přesto by bylo zjednodušující tvrdit, že dlouhověkost je zde dána pouze prostředím. Vědci opakovaně zdůrazňují, že samotná geografie by nestačila bez specifického životního stylu, který se v regionu udržel po generace.
Blížila se čtvrtá hodina odpoledne a já měl sraz s Milagro v Nicoyi. Tato afro-kostarická žena, učitelka angličtiny, mě pozvala k sobě domů, kde žila s celou svou rodinou velmi tradičním způsobem, a já tak pronikl do samého jádra modré zóny. Byla totiž součástí kostarické komunity Zona Azul. Jejich život, návyky a jev nevídané dlouhověkosti studuje spousta lékařů, vědců a nezávislých pozorovatelů. Polní cestou jsme se dostali k jejímu skromnému příbytku, kde mě seznámila se svými dětmi. Nabídla mi místní kávu a na základě rozhovoru jsme se rozhodli, že mi ukáže několik důležitých faktorů, proč se lidé z této oblasti dožívají tak vysokého věku. Velkou roli hraje strava. Zvláštní druh fialové kukuřice, která roste pouze v pacifické oblasti. Domácí tortilly vyráběné tradičním způsobem s příměsí popela. Skladování vody, která se nechává odstát v keramických nádobách. Pěstování ovoce a bylin, tradiční chov dobytka, farmaření, pravidelný pohyb. Nejdůležitější je však především sociální propojenost a rodinná pouta. Rodiny, starší i mladší generace žijí v domech vedle sebe a vzájemně spolu tráví čas, povídají si a starší se neodsouvají pryč do pečovatelských domů, ale naopak se k nim všichni chovají s respektem a maximální péčí. Většina úmrtí probíhá bezbolestně ve spánku a existuje tam jen malé procento civilizačních chorob, jako je rakovina, infarkt, demence a další.
Milagro Obando Matarrita ve své zahradě, foto: Daniel Flasza
Strava obyvatel Nicoyi je překvapivě jednoduchá a zároveň nutričně vyvážená. Jídla jsou připravována doma a konzumována pomalu, často ve společnosti rodiny. Nejde jen o výživovou hodnotu, ale i o způsob, jakým je jídlo začleněno do sociálního života. Společné stolování funguje jako každodenní rituál, který posiluje vztahy a stabilizuje psychiku. Moderní výživové trendy často hledají tajemství zdraví v exotických surovinách nebo doplňcích stravy, zatímco Nicoya ukazuje, že klíčem může být spíše pravidelnost, střídmost a tradice.
Milagro mi ukazuje rostliny, které pěstuje ve své zahradě, foto: Daniel Flasza
Po chvíli jsme vyrazili do vedlejšího příbytku, kde mi Milagrina teta Zoraida předvedla tradiční způsob výroby domácích tortill z domácí kukuřice s příměsí popela. Vyrábí je každý den pro celou rodinu a začíná v 5 hodin ráno. Je jí 74 let a Milagro mi s úsměvem tvrdí, že je stále mladá. Stáří prý u nich nich začíná v 90 letech a velmi se diví, pokud někdo umře například v 70 nebo 80 letech. Její teta byla plná energie, měla sice ve tváři naštvaný a nevraživý výraz, ale byla velmi milá. Její tortilly chutnaly skvěle a byla z nich cítit chuť popela a čerstvé kukuřice. Nabídla mi i různé ovoce a fialovou i normální, tedy žlutou kukuřici. Seznámila mě s dalšími členy rodiny, strýcem farmářem a chovatelem dobytka, babičkou, které bylo 99 let a také každé ráno vstala a vyráběla tortilly.
Torilly dělané tradičním způsobem, foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul
Milagrina babička, která ve svých 99 letech stále vyrábí tortilly tradičním způsobem, foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul, foto: Bernabé Jirón Fotografia
Zoraida Matarrita Gómez, 74 let, předvádí tradiční způsob výroby tortill, video: Daniel Flasza
Poté jsme jeli k dalšímu domu se zahradou k Milagrině dalšímu strýci José Carrillovi, rodinnému pěstiteli fazolí. Ukázal nám několik druhů fazolí, včetně velmi chutných fazolí černých, které se mu podařilo vypěstovat bez genetické úpravy. Fazole prý nikomu neprodává, má je pouze pro svou rodinu. V obchodech prodávají geneticky upravené fazole dovezené z USA a dobré přírodní fazole vyvážejí ze země pryč. Smál se, že neprodá fazole ani Milagro, nakonec jí ale po krátkém přemlouváni kilo fazolí prodal. Na zahradu mě přišla přivítat i jeho matka a děti. Celá rodina žije velmi tradičně a pospolu.
Maiz morado, odrůda kukuřice s tmavě fialovými až černými klasy, byla pěstována v Andách a známa již civilizacemi před Inckou říší, foto: Daniel Flasza
Fialová kukuřice je jedním z nejsilnějších přírodních antioxidantů chránících buněčné membrány a DNA před zhoubnou deformací škodlivými volnými radikály nebo nekontrolovatelným buněčným dělením. Tento efekt je podložen výstupy z klinických studií nebo z léčebných zkušeností. Doporučuje se lidem proti stárnutí, ale také proti vzniku civilizačních chorob, jako jsou nádorová onemocnění, kardiovaskulární příhody, cukrovka nebo obezita. Foto: Daniel Flasza
Už se stmívalo a já musel zpět do San José, kde mě později Milagro propojila s Jorgem Vindasem, zakladatelem asociace Zona Azul, který tamější jev dlouhověkosti studuje už více než 20 let, osobně se setkal s Danem Buettnerem a asistoval při natáčení dokumentu Live to 100: Secrets of the Blue Zones na Netflixu. Hned na druhý den jsem si s ním domluvil sraz a přizval i Josého, aby mi pomohl s překladem, protože jsem tušil, že se dozvím mnoho zásadních informací. Sešli jsme se v podvečer v restauraci s tradiční kostarickou kuchyní. Jorge je svérázný chlapík, začal mi okamžitě popisovat celou situaci a problematiku modrých zón na Kostarice. V současnosti žije v modré zóně na Kostarice 65 stoletých. O několika z nich se rozpovídal a poslal mi jejich fotky. Nejstarším z nich byl muž, který loni oslavil 118. narozeniny. To by mohl být oficiální světový rekord, pomyslel jsem si, což se nakonec i potvrdilo.
Jorge mi vysvětlil, že modré zóny je třeba důkladně studovat, a proto založil asociaci, která v první řadě zjišťuje skutečná data narození všech stoletých. Všem stoletým odebírají krev, poskytují zdravotní péči a pravidelně zapisují jejich návyky a zdravotní stav. Vysvětlil mi, že Dan Buettner a jeho kniha včetně populárního dokumentu na Netflixu jsou komerčním pojetím modrých zón pro lidi v USA a západní společnosti. Dokument stejně jako jeho článek pro National Geographic jsou dosti zkreslené. Podotkl, že na světě pravděpodobně existuje modrých zón více, nejsou však zdokumentované. Mnoho informací v článku a dokumentu není založeno na vědeckých faktech a dlouhodobém pozorování v terénu, jde pouze o informace určené k zpopularizování trendu dlouhověkosti, které vycházejí vstříc rostoucí pozornosti západní společnosti. Například není pravdou, že na Kostarice obyvatelé modrých zón jedí jen lehké večeře. I večer konzumují nejen maso, ale i jakékoli další potraviny, pouze se stravují pomalu a během stolování si povídají. V dokumentu chybí mnoho dalších informací a důležitých faktů. Jorge o modrých zónách přednáší po celém světě a pracuje s celou řadou dalších organizací. Věnuje se péči o staré lidi, k nimž přistupuje se vším respektem k jejich tradičnímu životu.
Jedním z nejpozoruhodnějších prvků místní kultury je silný pocit smyslu života, který si obyvatelé uchovávají i ve velmi pokročilém věku. Místní lidé často mluví o tom, že mají důvod každé ráno vstát. Tento vnitřní motiv bývá spojen s rodinou, komunitou nebo drobnými každodenními povinnostmi. Starší obyvatelé nejsou izolováni ani odsouváni na okraj společnosti. Naopak zůstávají její aktivní součástí a jejich zkušenosti jsou respektovány. Psychologické studie opakovaně potvrzují, že pocit smysluplnosti života patří mezi nejsilnější faktory ovlivňující délku života a duševní zdraví. Nicoya poskytuje živý důkaz této hypotézy v praxi.
Rodina José Flores Florese v modré zóně Kostariky, foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul
Velmi důležitou roli hrají také mezilidské vztahy. Komunitní struktura regionu je pevná a založená na dlouhodobých vazbách. Vícegenerační domácnosti nejsou výjimkou a sociální izolace je zde relativně vzácná. Silné sociální vazby prokazatelně snižují stres a podporují imunitní systém, což má přímý vliv na zdravotní stav. Z pohledu moderní medicíny lze říci, že přátelství, rodina a pocit sounáležitosti fungují jako takový biologický ochranný mechanismus.
Otázka genetického vlivu byla dlouho předmětem diskuzí. Někteří vědci předpokládali, že obyvatelé Nicoyi nesou specifickou genetickou výhodu. Genetické studie však ukázaly, že dědičnost sice hraje určitou roli, ale rozhodující je kombinace životních návyků. Pravidelný denní rytmus, přirozený pohyb a nízká míra chronického stresu vytvářejí prostředí, v němž se organismus opotřebovává pomaleji. Dlouhověkost zde není výjimečnou schopností jednotlivce, ale kolektivním kulturním fenoménem.
S Josém, Milagro i Jorgem jsme se shodli na jedné důležité věci: přestože lidé v oblasti provincie Guanacaste vypadají chudě, žijí mnohem bohatší, zdravější a zřejmě i kvalitnější život než lidé ve velkoměstech, kteří svou honbou za komfortním životem, penězi a majetkem zapomínají na důležité věci. Nakonec je v 50 letech stres doběhne, jejich život ztrácí kvalitu a často pak dlouho v 60 nebo 70 letech umírají v bolestech vlivem civilizačních chorob. Lidé v modrých zónách mohou být chudí, ale jejich bohatství tkví v kvalitní stravě, rodinných poutech, čisté vodě a dobrém zdravém životě bez stresu, což má ve finále mnohem větší hodnotu než jakýkoliv majetek, protože zdraví a rodina se za peníze koupit nedají.
Paradoxem zůstává, že největší hrozbou pro tuto oblast není nemoc ani klimatická změna, ale modernizace. S rozvojem infrastruktury, dostupností průmyslově zpracovaných potravin a digitálních technologií se životní styl mladší generace postupně mění. Sedavá práce, rychlé občerstvení a oslabení komunitních vazeb mohou během jediné generace narušit rovnováhu, která se zde utvářela po staletí. Někteří demografové proto upozorňují, že fenomén Nicoyi není samozřejmostí a může být časově omezený.
Století z oblasti modré zóny v provincii Guanacaste na poloostrově Nicoya, foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul
Studium tohoto regionu přesto přináší důležité poznání pro celý svět. Ukazuje, že prodloužení života nemusí být nutně výsledkem technologického pokroku nebo farmaceutických inovací. Může být přirozeným důsledkem životního stylu, který podporuje fyzickou aktivitu, psychickou stabilitu a sociální propojení. Nicoya tak nepředstavuje exotickou kuriozitu, ale model, z něhož lze čerpat inspiraci.
Zatímco moderní civilizace nalévá miliardy do výzkumu dlouhověkosti a snaží se v laboratořích najít elixír života, na kostarickém venkově žijí lidé, kteří ho nikdy hledat nemuseli. Jejich tajemství není ukryto v pilulce ani v genetickém zásahu. Spočívá v rytmu každodenního života, v jednoduchosti, v mezilidských vztazích a v hlubokém pocitu, že život má smysl. Nicoya tak nepůsobí jako výjimka z pravidla, ale jako připomínka toho, jak by lidský život mohl vypadat, kdyby se civilizace někdy rozhodla zpomalit.
Jorge Vindas López (Founder of Asociación península de Nicoya Zona Azul), foto: Asociación Península de Nicoya Zona Azul
Speciální poděkování: José Víctor Estrada Torres, Milagro Obando Matarrita, Zoraida Matarrita Gómez, José Carrillo, Jorge Vindas López (Founder of Asociación peninsula de Nicoya Zona Azul), Jan Kalábek a další…
Asociación Península de Nicoya Zona Azul