Modré zóny jsou místa, kde se lidé dožívají neobvykle vysokého věku a přitom zůstávají déle zdraví, aktivní a součástí své komunity. Mezi nejznámější patří japonská Okinawa, italská Sardinie, kostarický poloostrov Nicoya, řecká Ikaria a komunita adventistů v kalifornské Loma Lindě. V této sérii se podíváme na jejich každodenní život, stravu, vztahy, pohyb i prostředí a zkusíme oddělit skutečné poznatky od líbivých legend o dlouhověkosti.
Ikaria. Ostrov, kam smrt zapomněla cestu
„Nejde o to přidat roky životu. Jde o to přidat život rokům.“
Tato věta se často objevuje ve spojení s řeckou Ikarií, jedním z nejznámějších míst na světě, kde se lidé běžně dožívají devadesáti i sta let. Na Ikarii se už více než dvacet let sjíždějí lékaři, biologové, epidemiologové i novináři, aby pochopili, proč místní stárnou pomaleji, trpí méně chronickými nemocemi a vysokého věku se často dožívají v překvapivě dobré fyzické i psychické kondici. Je možné, že na tomto hornatém ostrově v Egejském moři skutečně existuje recept na dlouhý život? Nebo jde jen o dobře vystavěný příběh, který si svět zamiloval? Jeli jsme se v rámci redakce Smrtelník podívat i sem, abychom udělali reportáž už z třetí z pěti modrých zón.
Moderní svět neustále hledá jednu zázračnou pilulku, jednu dietu nebo jedinou technologii, která nám prodlouží život. Obyvatelé tohoto řeckého ostrova nic takového nehledají. Prostě žijí. Ani tam nikdo neřeší modré zóny, podobně jako tomu je na Sardinii nebo v Kostarice.
Na první pohled působí Ikaria jako desítky jiných řeckých ostrovů. Bílé domy rozeseté po kopcích, olivové háje, kozí stáda, kamenité stezky a malé taverny, které vypadají, jako kdyby se zastavil čas. Jenže právě čas zde plyne jinak, a to je zásadní. Místní se nikam neženou, schůzky začínají později, oběd se podává odpoledne a večeře často až dlouho po západu slunce. Návštěvník může mít pocit, že se ocitl v jiné době. Možná právě proto začala Ikaria fascinovat vědce mnohem dříve, než se stala navštěvovanou atrakcí kvůli komerčnímu fenoménu modrých zón.
Ikaria leží ve východní části Egejského moře, přibližně dvacet kilometrů od ostrova Samos. Má necelých devět tisíc stálých obyvatel a na rozdíl od Mykonosu nebo Santorini zde nikdy nevznikl masový turistický průmysl. Na ostrov létá vrtulové letadlo jednou denně, let trvá 50 minut a přistanete na miniaturním letišti s jednou příletovou dráhou. Na letišti jsou zdarma k dispozici knihy v různých jazycích, tak jsem si vzal knihu o historii Řecka v anglickém jazyce.
Ikaria má mnohem pestřejší historii, než by člověk od ostrova, který dnes proslul hlavně dlouhověkostí, vínem a vesnickými slavnostmi, čekal. Po tisíce let ležela mezi řeckým světem, Malou Asií a hlavními námořními trasami. Zároveň byla dost hornatá, chudá a odlehlá na to, aby si její obyvatelé vytvořili velmi svébytnou kulturu.
Podle nejslavnějšího mýtu dostala Ikaria jméno po Ikarovi, synovi vynálezce Daidala. Oba uprchli z Kréty na křídlech slepených voskem. Ikaros však neposlechl otcovo varování, vyletěl příliš vysoko, slunce rozpustilo vosk a mladík se zřítil do moře poblíž ostrova.
Moře kolem Ikarie se proto označovalo jako Ikarijské moře. Spojení jména ostrova s Ikarem je ale částečně mytologické. Někteří badatelé uvažují, že název může být staršího původu a s příběhem o Ikarovi byl spojen až později.
Kolem roku 750 př. n. l. se na Ikarii usadili Řekové z Milétu a v oblasti dnešního Kamposu založili město Oinoé, významné centrum spojené s pěstováním vinné révy. Ostrov byl známý také léčivými prameny v Thermě a silným vínem Pramneios Oinos, které zmiňují už antické spisy. Později se Ikaria stala součástí Římské a následně Byzantské říše. Kvůli pirátským nájezdům se obyvatelé postupně stahovali z pobřeží do horského vnitrozemí a ostrov sloužil také jako místo vyhnanství.
Jedním z nejzajímavějších období ikarijské historie je takzvané století temnoty nebo století neviditelnosti. Přibližně mezi lety 1521 a 1601 se obyvatelé kvůli pirátům stáhli hluboko do hor a snažili se vytvářet dojem, že je ostrov téměř opuštěný.
Stavěli nízké kamenné domy schované pod skalami, bez nápadných komínů a velkých oken. Oheň zapalovali tak, aby kouř nebyl vidět z moře. Vesnice nevznikaly na otevřených pobřežních pláních, ale v lesích, soutěskách a mezi obrovskými balvany. Právě v této době se upevnil ikarijský způsob života založený na soběstačnosti, rodinných vazbách a nedůvěře k vnější moci. Ostrované se museli spoléhat hlavně sami na sebe.
Od 16. století patřila Ikaria k Osmanské říši, přesto si díky své odlehlosti zachovala poměrně velkou míru samosprávy. Dne 17. července 1912 Ikarijci povstali proti osmanské správě a vyhlásili Svobodný stát Ikaria. Jeho samostatnost trvala jen několik měsíců, protože v listopadu téhož roku se ostrov připojil k Řecku.
Po staletí byla Ikaria izolovaným světem. Strmé hory komplikovaly dopravu mezi vesnicemi, pobřeží často ohrožovali piráti a obyvatelé byli nuceni se spoléhat především sami na sebe. Domy nestavěli u moře, ale vysoko v kopcích. Tato izolace vytvořila jedinečný způsob života, který se měnil jen velmi pomalu.
Zatímco zbytek Evropy procházel industrializací, Ikaria zůstávala převážně zemědělským ostrovem. Lidé pěstovali olivy, vinnou révu, luštěniny a zeleninu, chovali kozy a ovce a většinu dne trávili venku. Pohyb byl vždy přirozenou součástí každodenního života. Dnešní Ikaria je součástí řeckého regionu Severní Egeis. Hlavním městem je Agios Kirykos, důležitým přístavem je také Evdilos.
Když se o Ikarii začalo psát v National Geographic, ostrov se téměř přes noc stal symbolem zdravého stárnutí. Média přinášela titulky o „ostrově, kde lidé zapomněli zemřít“, nebo o „místě, kde dožít se stovky není výjimkou“.
Taková tvrzení byla samozřejmě velmi zjednodušená. I na Ikarii lidé umírají. Umírají na rakovinu, srdeční choroby i infekce stejně jako kdekoliv jinde. Rozdíl spočívá především v tom, kdy umírají a v jaké kondici prožívají poslední desetiletí života. Právě kvalita stáří je totiž možná důležitější než samotná délka života.
Ostrov, kde nikdo nikam nespěchá
První věcí, které si návštěvník všimne, není jídlo. Je to tempo života. Na Ikarii téměř neexistuje pocit spěchu. Schůzky začínají tehdy, když se lidé sejdou. Obchody mohou otevřít později. Večeře běžně začíná až po deváté hodině večer a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Pro člověka z velkého města může být tento rytmus frustrující. Pro místní je ale naprosto přirozený. Moderní společnost odměňuje produktivitu. Ikaria dlouhodobě odměňuje rovnováhu. To neznamená, že jsou místní líní. Mnozí pracují fyzicky ještě ve vysokém věku. Rozdíl spočívá v tom, že jejich život neřídí kalendář ani notifikace. Chronický stres, který dnes odborníci spojují s vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění, diabetu nebo rozvinutí depresí, zde hraje podstatně menší roli.
Přirozený pohyb
Na Ikarii téměř nenajdete běžecké pásy ani moderní posilovny. Přesto se zde lidé pohybují více než většina Evropanů. Vesnice jsou rozeseté po kopcích. Cesta do obchodu často znamená několik stovek výškových metrů. Zahrady, vinice i pastviny se nacházejí na strmých svazích. Místní chodí pěšky, nosí dřevo, obdělávají pole, starají se o zvířata nebo sbírají divoké bylinky.
Dnes bychom tomu říkali low intensity movement, tedy dlouhodobý pohyb nízké intenzity. Právě ten je podle mnoha studií jedním z nejúčinnějších způsobů, jak udržet zdravé srdce, svaly i metabolismus. Místo osmi hodin sezení a jedné hodiny ve fitness centru se na Ikarii lidé hýbou celý den.
Jídlo, které nevzniklo podle jídelníčku
Na internetu existují stovky článků o takzvané „blue zone diet“. Ve skutečnosti ale žádná taková dieta neexistuje. Obyvatelé Ikarie jedí především to, co mají právě po ruce. Jejich jídelníček stojí na několika jednoduchých principech.
Dominují luštěniny. Fazole, cizrna a čočka se na stole objevují několikrát týdně. Jsou levné, syté a bohaté na vlákninu i rostlinné bílkoviny. Každý den se konzumuje sezónní zelenina. Rajčata, cukety, lilek, cibule, česnek nebo brambory. Nechybí ovoce. Především fíky, hrozny, granátová jablka nebo citrusy. Hlavním tukem je kvalitní extra panenský olivový olej.
Nejtypičtějším ikarijským sýrem je kathoura, někdy psaná také kathura. Vyrábí se hlavně z čerstvého kozího mléka od zvířat, která se volně pasou v hornaté krajině ostrova. Je měkká, bílá, jemně nakyslá a podle délky zrání může připomínat něco mezi čerstvým kozím sýrem, fetou a lehkým tvarohem.
Narazit můžeš také na výraznější, slanější a pikantnější sýry označované jako kopanisti. Kopanisti je typický především pro Kyklady, ale podobné roztíratelné a ostřejší sýry se objevují i v ikarijských tavernách. Chuť bývá intenzivní, lehce pepřová a někdy až štiplavá, takže se většinou jí v menším množství s chlebem, rajčetem nebo vínem.
Soufiko, tradiční ikarijské zeleninové jídlo. Je to něco mezi hustým zeleninovým gulášem a řeckým ratatouille. Na fotce jsou vidět hlavně lilek, cuketa, zelené a červené papriky, cibule a rajčata, všechno pomalu dušené ve velkém množství olivového oleje. Podle konkrétní rodiny nebo taverny se přidávají také brambory, česnek, oregano, petržel či jiné místní bylinky.
Maso se jí podstatně méně než ve většině Evropy. Častější jsou ryby, kozí mléčné výrobky a vejce. Hovězí nebo vepřové maso bývá spíše sváteční záležitostí.
Jeden z nejzajímavějších rozdílů oproti běžné středomořské kuchyni představují divoké rostliny. Na jaře vyrážejí místní do hor sbírat desítky druhů jedlých bylin. Patří mezi ně například pampeliška, čekanka, divoký fenykl, plané špenáty nebo různé druhy hořkých listových rostlin. Právě ty obsahují vysoké množství polyfenolů, flavonoidů a dalších bioaktivních látek, které jsou předmětem intenzivního výzkumu. Stejně důležité jsou bylinné čaje. Na Ikarii se běžně pije šalvěj, oregano, rozmarýn, máta nebo heřmánek. Místní tomu nepřikládají velký význam. Pro ně je to prostě čaj.
Jedním z nejčastějších mýtů je představa, že dlouhověkost Ikarijců souvisí s pitím vína. Ano, víno se zde pije. Jenže jinak, než jsme zvyklí. Obvykle jde o domácí víno vyráběné v malém množství. Pije se pomalu, téměř vždy při jídle a hlavně ve společnosti. Nikdo nepije proto, aby se opil. Víno je součástí společného stolování. Právě sociální rozměr bývá nakonec důležitější než samotný nápoj.
Vesnické slavnosti panigiria
Pokud existuje něco, co dokonale vystihuje život na Ikarii, jsou to panigiria. Vesnické slavnosti pořádané na počest patronů kostelů. Začínají večer. Končí až nad ránem. Lidé všech generací společně jedí, tančí, zpívají a pijí víno. Hraje živá hudba, tančí se tradiční ikariotikos a nikdo neřeší věk ani společenské postavení. Z pohledu medicíny jde o fascinující fenomén.
Dnes už dobře víme, že dlouhodobá osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí podobně výrazně jako kouření nebo obezita. Silné mezilidské vztahy naopak patří mezi nejsilnější ochranné faktory zdraví. Na Ikarii nejsou společenská setkání výjimkou, ale běžnou součástí života.
Odpolední odpočinek
Dalším charakteristickým prvkem je odpočinek. Mnoho místních si po obědě dopřeje krátkou siestu. Nejde o několikahodinový spánek. Spíše o dvacet až čtyřicet minut klidu. Některé studie naznačují, že pravidelný krátký odpočinek během dne může souviset s nižším rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Jiné upozorňují, že rozhodující není samotná siesta, ale celkový životní styl. Žádný jednotlivý návyk sám o sobě nevysvětluje dlouhověkost. Síla spočívá v jejich kombinaci.
Blue zone vesnice na Ikarii
Nejdřív je potřeba upřesnit jednu věc. Na Ikarii neexistuje úředně vyznačená hranice, za kterou začíná „Blue zone“, ani oficiální seznam vesnic s touto nálepkou. Za modrou zónu bývá označován celý ostrov, výzkum dlouhověkosti se však soustředil především na severní, centrální a západní část, tedy na správní oblasti Raches a Evdilos. Právě zde vědci zkoumali obyvatele starší devadesáti let, jejich stravu, pohyb, spánek, rodinné vztahy a společenský život. Níže proto uvádím hlavní obydlené vesnice a osady tohoto území, které dávají pro poznávání ikarijské dlouhověkosti největší smysl. Prozkoumat hlouběji se mi podařilo tři z nich.
Christos Raches
Christos Raches je neoficiálním hlavním městem ikarijské dlouhověkosti a vesnicí, která nejlépe ztělesňuje zdejší zvláštní vztah k času. Leží přibližně čtyři sta metrů nad mořem mezi borovicemi, platany, olivovníky a vinicemi. Přes den může působit téměř opuštěně, ale večer se otevřou obchody, kavárny a taverny a náměstí začne žít až hluboko do noci. Místní rytmus vznikl v době, kdy lidé přes den pracovali na polích a společenský život se přesouval na večer. Christos je proto ideálním místem pro pozorování toho, jak se na Ikarii propojují práce, odpočinek, rodina a pravidelný kontakt se sousedy. V létě se zde konají slavnosti panigiria, při nichž společně tančí děti, dospělí i staří lidé.
Armenistis
Armenistis je dnes hlavním turistickým centrem severozápadní Ikarie. Původně šlo o malou rybářskou osadu sevřenou mezi mořem a prudkým svahem, dnes zde najdeme hotely, restaurace a apartmány. Přesto má Armenistis pro pochopení modré zóny své místo. Je přístavní branou do oblasti Raches a ukazuje, jak rychle se tradiční životní prostředí mění pod vlivem turismu. Stačí ale vyjít několik set metrů vzhůru a člověk se z pobřežního letoviska dostane k zahradám, kozám, vinicím a vesnicím s úplně jiným rytmem. Armenistis je proto dobrým výchozím bodem, nikoli však místem, kde by byl tradiční ikarijský způsob života zachován v nejčistší podobě.
Evdilos
Evdilos je druhým hlavním přístavem Ikarie a největším centrem severní části ostrova. Vznikl převážně v 19. století poté, co ustoupilo nebezpečí pirátství a obyvatelé se mohli z hor vrátit k pobřeží. Jeho přístav obklopují neoklasicistní domy, úzké uličky, schody a malé kavárny. Ve srovnání s Raches působí městštěji, ale stále funguje jako centrum širší oblasti plné menších zemědělských vesnic. Právě obyvatelé správních oblastí Evdilos a Raches byli zahrnuti do výzkumu životního stylu ikarijských devadesátníků. Evdilos tedy nelze z modré zóny vyřadit jen proto, že má trajekt, bankomat a pár aut navíc.
Možná nejdůležitější faktor nelze zvážit ani změřit. Většina starších obyvatel Ikarie má stále svůj každodenní úkol. Někdo pečuje o zahradu. Jiný vyrábí víno. Další hlídá vnoučata. Nebo každé ráno otevře malou kavárnu. Neodcházejí do důchodu tak, že by přestali být potřební. Mají důvod vstát z postele. Právě pocit smysluplnosti patří podle moderní psychologie i gerontologie mezi nejsilnější faktory spojené se zdravým stárnutím.
Proč se na Ikarii podle vědy žije déle
Když se o Ikarii začalo psát jako o ostrově dlouhověkosti, mnoho lidí očekávalo – jak už bylo řečeno -, že vědci objeví jeden konkrétní důvod. Nějaký gen, zázračnou rostlinu nebo unikátní potravinu, která vysvětlí, proč zde lidé běžně oslavují devadesáté nebo sté narozeniny. Jenže čím více výzkumů vznikalo, tím jasněji se jevilo, že žádná jednoduchá odpověď neexistuje.
Moderní gerontologie dnes považuje dlouhověkost za výsledek vzájemného působení desítek biologických, psychologických, sociálních i environmentálních faktorů.
První hypotéza byla logická. Možná mají Ikarijci jednoduše lepší geny. Genetika skutečně ovlivňuje délku života. Studie dvojčat ukazují, že dědičnost vysvětluje přibližně 20 až 30 procent rozdílů v dlouhověkosti. Zbytek připadá na prostředí, životní styl a náhodné biologické procesy. Na Ikarii se proto začala hledat specifická genetická výbava. Žádný „gen dlouhověkosti“ ale objeven nebyl. Samotná genetika tedy mimořádnou dlouhověkost Ikarie nevysvětluje. To je mimochodem dobrá zpráva. Pokud by vše určovaly geny, většina z nás by s tím (zatím) nemohla nic udělat.
Ještě před dvaceti lety se o střevním mikrobiomu téměř nemluvilo. Dnes patří zájem o něj mezi nejrychleji se rozvíjející oblasti medicíny. Ve střevech každého člověka žijí biliony bakterií, virů a dalších mikroorganismů, které ovlivňují trávení, metabolismus, imunitu i činnost mozku. Právě zde nacházejí vědci další možnou část skládačky.
Tradiční ikarijská strava obsahuje mimořádně vysoké množství vlákniny, fermentovatelných polysacharidů a rostlinných polyfenolů. Ty představují ideální potravu pro střevní bakterie. Výsledkem je pestřejší mikrobiom, který bývá spojován s lepším metabolickým zdravím a nižším výskytem chronických onemocnění. Mikrobiom patří mezi nejpravděpodobnější vysvětlení, proč má tradiční středomořská strava tak výrazný vliv na zdraví.
Jedním z nejcitovanějších poznatků z Ikarie není délka života. Je to zdraví mozku. Několik studií popsalo, že výskyt demence a Alzheimerovy choroby byl u starších obyvatel ostrova nižší než ve většině západních populací. Demence se na Ikarii samozřejmě vyskytuje. Zdá se ale, že její nástup bývá pozdější a celkový výskyt může být nižší. Pravděpodobně opět nejde o jedinou příčinu. Svou roli může hrát pravidelná fyzická aktivita, celoživotní sociální kontakt, kvalitní strava (opět), kvalitní spánek a nepřetržitá mentální aktivita i ve vysokém věku. Mozek totiž nestárne odděleně od zbytku těla. Stárne společně s ním.
Nejde jen o délku života
Jedním z největších omylů při hodnocení Blue zones je zaměření pouze na počet let. Ve skutečnosti vědce zajímá jiný pojem. Healthspan. Tedy počet let prožitých ve zdraví. Můžeme žít devadesát let. Ale posledních dvacet strávit připoutaní na lůžku. Nebo můžeme žít stejně dlouho a ještě v osmdesáti pěti chodit po horách. Právě druhá možnost je tím, co dělá Ikarii tak výjimečnou.
Na platformě Smrtelník často píšeme o smrti. O paliativní péči, eutanazii, truchlení nebo o tom, jak se společnost vyrovnává s koncem života. Ikaria nabízí zajímavou perspektivu. Místní lidé se nesnaží smrt porazit ani před ní utéct. Nehledají nesmrtelnost. Místo toho vytvářejí podmínky pro to, aby mohli žít co nejdéle kvalitní život tady a teď.
Koncept Blue zones se během posledních dvaceti let stal celosvětovým fenoménem. Inspiroval miliony lidí ke změně životního stylu a bezpochyby přispěl k popularizaci středomořské stravy i preventivní medicíny. Zároveň ale přitáhl pozornost vědců, kteří si položili základní otázku. Jsou data o mimořádné dlouhověkosti skutečně tak přesná, jak se dlouho předpokládalo?
Marketing prodává zázraky, život je složitější
Popularita Blue zones přinesla i méně pozitivní výsledky. Vznikly podivné knihy slibující recept na sto let života, restaurace nabízející „blue zone menu“, doplňky stravy inspirované Ikarií i cestovní kanceláře prodávající pobyty na ostrově dlouhověkosti. Z vědeckého výzkumu se postupně stal obchodní model.
Jenže žádná kvalitní studie nikdy neprokázala, že by samotná konzumace olivového oleje, oregana nebo červeného vína dokázala prodloužit lidský život o desítky let. Stejně tak není možné jednoduše zkopírovat ikarijský jídelníček a očekávat, že budeme stárnout stejně jako lidé, kteří na ostrově žili celý život. Návyky, které ovlivňují stárnutí, se budují po desetiletí a nelze je rychle nahradit žádným biohackem.
Když člověk mluví s místními, překvapí ho, jak málo přemýšlejí o zdraví. Nepočítají kalorie, nesledují biologický věk ani neřeší, kolik antioxidantů obsahuje jejich oběd. Většina z nich nikdy neslyšela o dlouhověkosti jako o životním cíli.
Místo toho mluví o rodině, o sousedech, o vinici, o kozách, o zahradě nebo o tom, že se večer sejdou na slavnosti panigiria. Pracují, dokud jim tělo dovolí. Pomáhají dětem i vnoučatům. Jsou součástí komunity a nikdo je neodsouvá na okraj společnosti jen proto, že zestárli.
Možná právě tady se skrývá největší rozdíl mezi Ikarií a moderním světem. My jsme ze zdraví udělali projekt. Oni žijí způsobem života, který se po generace ukázal jako prospěšný, aniž by o tom museli přemýšlet.
Dlouhověkost se nedá koupit
Jedním z největších omylů dnešní doby je představa, že zdraví lze nahradit technologií. Chytré hodinky změří kvalitu spánku, aplikace spočítá kalorie, laboratoř analyzuje stovky biomarkerů a internet nabídne nekonečné množství doplňků stravy. To všechno může být užitečné. Jenže žádná technologie zatím nedokázala nahradit každodenní pohyb, kvalitní mezilidské vztahy nebo pocit, že člověk někam patří. Právě přirozená jednoduchost obyčejného a tradičního života je největším longevity aktivátorem a málokdo si toto uvědomí.
Smrtelník často upozorňuje na fakt, že smrt není jen biologická událost. Je také kulturním a společenským fenoménem. Mění způsob, jakým přemýšlíme o vlastním životě, o rodině i o budoucnosti. Místní lidé se smrti nebojí proto, že by věřili v nesmrtelnost. Ale nezpůsobuje jim stres, protože ji přijímají jako přirozenou součást života.
Starší lidé zde nejsou odkládáni stranou. Jsou nositeli zkušeností, autoritami i součástí každodenního života komunity. Smrt není vytěsněna za dveře nemocnic nebo domovů pro seniory. Přichází stejně jako všude jinde, ale nepřerušuje vztah společnosti ke stáří. A to je možná jeden z největších rozdílů oproti moderním západním zemím, kde se stáří běžně stává obdobím sociální izolace.
Úvodní foto: Daniel Flasza
Zdroje:
- Buettner D. The Blue Zones: Lessons for Living Longer From the People Who’ve Lived the Longest. National Geographic Books.
- National Geographic – Blue Zones Project a články o Ikarii.
- Pes G. M., Poulain M. et al. Identification of a geographic area characterized by extreme longevity in the Sardinia island: the AKEA study.
- International Journal of Environmental Research and Public Health. Lifestyle Characteristics and Their Influence on Health and Longevity in Ikaria.
- World Health Organization (WHO) – Healthy Ageing Framework.
- National Institute on Aging (NIA) – Healthy Aging Research.
- Leonti M. et al. The Food and Herbal Medicine of Ikaria (Greece): Traditional Knowledge and Biodiversity.
- Valter Longo. The Longevity Diet.
- David Sinclair. Lifespan: Why We Age and Why We Don’t Have To.
- https://plus.rozhlas.cz/mikrobiom-je-klicovy-pro-zdravi-cloveka-ovlivnuje-nas-travici-trakt-i-psychiku-8237946
- Wikipedia & Youtube