Americký technologický milionář a biohacker Bryan Johnson oznámil, že se nechal naklonovat. Nejde však o skutečné dítě ani lidskou kopii rostoucí ve zkumavce. Z jeho krve vědci získali buňky, které pomocí takzvaných Yamanakových faktorů přeprogramovali do embryonálního stavu. Takto vytvořené indukované kmenové buňky se mohou teoreticky proměnit v různé druhy tkání. Johnson jim říká „baby Bryan“ a tvrdí, že by na nich mohl testovat léčbu, získávat mladé buňky a v budoucnu z nich pěstovat náhradní orgány, které by jeho tělo díky shodné DNA nemuselo odmítnout.
Johnson svou nejnovější cestu za biologickou nesmrtelností představil krátce poté, co mu lékaři diagnostikovali autoimunitní gastritidu. Z nevyléčitelného onemocnění udělal další kapitolu svého projektu proti stárnutí a technologii označuje za budoucnost obnovy lidského těla. Odborníci však jeho slova výrazně mírní. Vytvoření vlastních kmenových buněk není totéž jako naklonování člověka a medicína zatím neumí spolehlivě vypěstovat plně funkční lidské orgány připravené k transplantaci.
Youtuber Mikýř se ve svém novém satirickém videu zaměřil na podnikatele a biohackera Bryana Johnsona, který je považován za globální symbol posedlosti dlouhověkostí. Johnson otevřeně mluví o své honbě za zastavením biologického stárnutí, investuje miliony dolarů ročně do přísného režimu, transfuze mladé plazmy i experimentálních terapií a tvrdí, že brzy přepíše naše chápání lidského věku. Jenže za fascinujícím marketingem se skrývá i spousta otazníků. Všechny podobné pokusy o „elixír nesmrtelnosti“ v nás nutně vyvolávají staré otázky: kam až jsme ochotni zajít, abychom prodloužili svůj čas na zemi? Kde končí vědecký pokrok a začíná hazard se zdravím i etikou? Nebo to je celé komedie? Nebo byznys?
Životní cíl Bryana Johnsona je ambiciózní: chce překonat proces stárnutí a dosáhnout biologické nesmrtelnosti. Svou misi prezentuje v dokumentárním filmu Don’t Die: The Man Who Wants to Live Forever, který na začátku ledna uvedl Netflix. Co nám Bryan Johnson chce vlastně sdělit?
Johnson investuje přibližně 2 miliony dolarů ročně do svého zdraví a experimentálních metod, které mají zvrátit jeho biologický věk. Film pak podrobně líčí denní rutiny, které Bryan Johnson pravidelně podstupuje, ale také jeho biohackerskou filozofii. Je totiž přesvědčen, že lidské tělo je stroj, který lze vyladit, optimalizovat a hackovat pomocí vědy a technologií.
Johnson dodržuje přísnou veganskou dietu s přesně 1 950 kaloriemi denně a konzumuje více než 50 různých doplňků stravy. Jeho dny jsou strukturované, zahrnují intenzivní cvičení a dodržování spánkového režimu na minutu přesně. Kromě toho podstupuje experimentální lékařské zákroky, které jsou v počátečních fázích výzkumu, jako jsou plazmatické transfúze od svého syna nebo genová terapie zaměřená na zvýšení produkce follistatinu, proteinu spojeného s růstem svalů, záněty a plodností.
Přestože film působí poměrně oslavně a je zaměřen hlavně na Johnsonův výklad a příběh hledání nesmrtelnosti, divákům dokáže nabídnout spousty otázek týkajících se života a nesmrtelnosti: Je celé téma longevity, tedy snahy o prodlužování života, jen experimentem na pomezí technologie a člověka? Má takový rutinní život, co žije Bryan Johnson, vůbec smysl? Má se radost ze života omezit jen na datové měření pokroků ve vašem těle? Proč vlastně žít věčně? Každopádně dnes Johnson vypadá mnohem lépe než před dvaceti lety, kdy byl mladý doopravdy. Zkuste se podívat a rozhodněte sami.
Bryan Johnson, technologický milionář, který ročně utrácí dva miliony dolarů za to, aby porazil smrt, oznámil na sociálních sítích, že má diagnostikovanou autoimunitní gastritidu. Jeho vlastními slovy, žaludek si sám sebe požírá tím, že imunitní systém napadá buňky žaludeční sliznice. Nemoc je zatím nevyléčitelná a medicína ji umí jen zvládat. Johnson přitom celý svůj život podřídil programu, který sám nazval Blueprint. Je to do detailu rozepsaný režim postavený na rostlinné stravě, tvrdém cvičení, spánku podle rozvrhu a víc než stovce doplňků denně, přičemž vše nepřetržitě měří tým lékařů. Podle vlastní firmy je Johnson biologicky nejproměřenější člověk v dějinách a tvrdí, že si díky Blueprintu snížil biologický věk o víc než pět let.
Zajímavé ale je, jak dlouho mu nemoc unikala. Diagnózu dostal až letos v květnu, ve věku 48 let, přestože autoimunitní onemocnění štítné žlázy má prý už přes sedmadvacet let a obojí spolu velmi pravděpodobně souvisí. Na stopu ho nakonec přivedlo to, že mu záhadně mizelo železo, ačkoli chudokrevností netrpěl. Následovala endoskopie, pět biopsií ze tří míst žaludku a jasný nález. Nemoc v něm tiše pracovala nejspíš roky, možná dekády, aniž by ji stovky testů a biomarkerů odhalily. Sám to komentuje tak, že žádná nemoc by se neměla považovat za nevyléčitelnou jen proto, že se ji zatím nikdo nepokusil vyléčit, a chce ji se svým týmem vyřešit.
Bylo by laciné tvrdit, že za jeho problémy může biohacking, který podstupuje. Johnson svou nemoc spojuje spíš s mladým věkem, kdy jedl slazené cereálie, pil sladké limonády a chodil na rychlé občerstvení. Sporná je ale jeho obrovská důvěra v měření. Celý jeho režim stojí na tom, že si tělo neustále proměřuje, výsledky srovnává s ideálními hodnotami a podle nich pak upravuje, co jí, kdy spí a jaké prášky si vezme. Odborníci na dlouhověkost varují, že většina doplňků a postupů sice dává biologicky smysl, ale nikdo nikdy klinicky neověřil, že opravdu fungují tak, jak se slibuje. Ještě ostřeji mluví Oliver Zolman, lékař, který kdysi Johnsonův Blueprint sám pomáhal stavět a vedl jeho lékařský tým. Podle něj je velká část longevity poradenství jen divadlo a lidé si díky náhodným hodnotám myslí, jak jsou zdraví, přestože ty o skutečném stavu jejich těla nic nevypovídají. Johnsonův velkolepý příběh tak dostává šrámy v tom, že dokonalá kontrola nad vlastním tělem je stále jen iluze. A že biologické hodiny se nedají, aspoň zatím, dokonale vyladit.
Lékař a publicista Dhruv Khullar v recenzi pro New Yorker otevírá otázku, jestli věda o dlouhověkosti vůbec stojí na pevných základech. Vychází ze dvou nových knih, které si paradoxně protiřečí v tónu, ale shodují se v podstatě. Tou první je Morbid od vědce Saula Justina Newmana, který dostal Ig Nobelovu cenu, což je satirické ocenění udílené na Harvardu za výzkum, jenž nejdřív rozesměje a pak přiměje k zamyšlení. Tady je to konkrétně za práci zpochybňující data o nejstarších lidech planety. Tou druhou je Eat Your Ice Cream od lékaře a bioetika Ezekiela Emanuela, který si stěžuje na to, čemu říká wellness průmyslový komplex, tedy záplavu drahých a často zbytečných biohackerských rad.
Khullar svou recenzi otevírá příběhem Jiroemona Kimury, který zemřel v roce 2013 jako podle záznamů nejstarší muž v dějinách, ve věku 116 let. Jeho smrt tehdy vyvolala vlnu článků o tajemství extrémní dlouhověkosti, tentokrát prý za tím stálo jedení menších porcí jídla. Jenže když se Newman podíval na Kimurovy školní záznamy blíž, zjistil, že má hned několik různých dokladů o ukončení základní školy, s daty, která si navzájem neodpovídají. Newmanova teze je nekompromisní. Takzvané Modré zóny, tedy regiony jako japonská Okinawa, italská Sardinie nebo řecká Ikaria, proslulé neobvykle vysokým počtem stoletých obyvatel, podle něj ve skutečnosti nejspíš vůbec neexistují v podobě, v jaké je znají čtenáři popularizačních knih a diváci dokumentů. Demografická data, na kterých byla tahle image dlouho postavená, jsou podle Newmana prostě chybná, často kvůli špatné evidenci narození, záměně identit nebo přímo podvodům kolem vyplácení důchodů. Jinými slovy, řada nejstarších lidí planety možná nikdy nebyla tak stará, jak se tvrdilo.
Emanuelova kniha jde jiným směrem, ale míří ke stejnému bodu. Místo desítek doplňků, drahých vyšetření a přísných protokolů nabízí šest jednoduchých, důkazy podložených návyků a otevřeně říká, že honba za co nejdelším životem by neměla být soutěží. Khullar k tomu ve své recenzi dodává trefnou poznámku, totiž že nepotřebujeme nacházet nové a složité způsoby, jak prodloužit život. Stačí investovat do zdravotnictví, snížit znečištění, stavět města, kde se dá chodit pěšky, budovat bezpečná veřejná prostranství, dostupné bydlení a omezit kouření. Obě knihy tak z různých stran míří ke stejnému závěru, který rezonuje i s tím, o čem jsme tu psali už dřív u Bryana Johnsona nebo u longevity klinik: čím dramatičtější a exotičtější slib dlouhověkosti někdo nabízí, tím větší je šance, že za ním nestojí tvrdá data, ale jen snaha o dobrý příběh. A tvrdá data, jak se ukazuje i u samotných nejstarších lidí planety, občas rozhodí i základní kontrola školních vysvědčení.
Pokud jste na Netflixu viděli dokument o Bryanu Johnsonovi, který chce porazit smrt a jehož metody vám přijdou příliš sci-fi (psali jsme zde), zkuste se podívat na metody smrtelníka Cristiana Ronalda, který i ve 40 letech chce stále podávat výkony, jako by mu bylo 20. Co dělá? Ve zkratce: pětkrát denně spí, jí pouze čerstvé potraviny, pije hodně vody a pravidelně se ledovými koupelemi připravuje na další zápas. Přehled jeho metod a disciplíny naleznete v tomto článku:
